Aeneida (opera)

Aeneida (v ukrajinském originále Енеїда) je opera-travestie ukrajinského skladatele Mykoly Lysenka ve třech jednáních z roku 1910.

Aeneida
Енеїда
Mykola Vitalijovyč Lysenko
Základní informace
Žánropera-travestie
SkladatelMykola Vitalijovyč Lysenko
LibretistaLjudmyla Mychajlivna Staryc'ka-Černjachivs'ka
Počet dějství3
Originální jazykukrajinština
Literární předlohaIvan Petrovyč Korljarevskyj: Енеїда
Datum vzniku1910
Premiéra23. listopadu (6. prosince) 1910, Kyjev, Divadlo Mykoly Sadovského (Trojický národní dům)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Za autora libreta (na motivy první části stejnojmenného eposu Ivana Kotljarevského, publikované roku 1798) byl dlouho považován dramatik a divadelník Mykola Sadovskyj. Pozdější výzkumy však prokázaly, že Sadovskému jakožto divadelnímu řediteli patřila spíše samotná myšlenka opery, zatímco samotné libreto sestavila Ljudmyla Mychajlivna Starycka-Černjachivska. Využila přitom v řadě částí i původního textu Kotljarevského poémy. V době vzniku bylo libreto oficiálně vydáváno za dílo jejího otce Mychajla Staryckého, dřívějšího „dvorního‟ libretisty Nykoly Lysenka. Důvodem byl ohled na cenzuru, protože Staryckyj již v 90. letech 19. století získal cenzurní povolení na dramatizaci Kotljarevského Aeneidy, čímž se obešla nutnost nového cenzurního řízení.[1]

Opera vznikla roku 1910 a poprvé ji uvedla (soukromá) divadelní společnost Mykoly Sadovského, 23. listopadu (podle gregoriánského kalendáře 6. prosince) 1910, dirigoval Hans Jelinek. Prvním představitelem Aenea byl Volodymyr I. Zoldenko-Kruglov, Didony Olena D. Petljašová, Jupitera M. Čornomorec (Karlašov), Bakcha D. Myronenko, Apollona V. M. Verchovinec (ten řídil i choreografii), Aeola S. Ju. Butovskyj, Junony M. Je. Mališová-Fedorecová, Marta S. F. Paňkivskyj, režíroval M. Sadovskyj, výpravu navrhl P. Ďakov. Nastudování byl přítomen sám skladatel, a jak vzpomínala pěvkyně Olena Petljašová, „s Aeneidou jsme se natrápili, protože Mykolovi Vitalijovyči nebylo snadné vyhovět“. Aeneida měla značný ohlas a roku 1911 s ní Sadovského divadlo úspěšně hostovalo i v Petrohradě.[2]

Opera má mluvené dialogy a při svém uvedení byla – i pro své groteskní rysy – jako opereta. Zejména centrální a divadelně nejúčinnější prostřední akt má mnoho společného s druhým dějstvím Orfea v podsvětí Jacquese Offenbacha.[2]

Děj opery se odehrává na Zemi a na Olympu, v bydlišti bohů. Zatímco témata spojená s Didonou a Aeneem získala oduševněle lyrický charakter, mají scény sbohy satirickou povahu. Zatímco Kotljarevskyj především zpracoval antický mýtus a Vergiliovu báseň jako parodickou burlesku, Lysenko jim navíc podsunul politický význam. Bohové na Olympu jsou satirickým zobrazením parazitní absolutistické lády (samoděržaví).[3] To ve svých pamětech potvrzoval i Lysenkův syn Ostap: „…skladatele přitahovala možnost vytvořit na komicko-satirické rovině záporné postavy cara a jeho dvořanův podobě dobře známých mytologických figur“.[2] Bůh Mars je obhroublý vojenský omezenec a seladon; „hrůzný“ Jupiter je nadutý fanfarón, strašpytel, opilec a obžera. Bohové tráví čas nepřetržitou zahálkou. Hudební portrét Marta, Jupitera a Bakcha má bravurní rysy. Venuše zpívá virtuózní koloraturní valčík. Základem hudební charakterizace Didony a Aenea je naproti tomu ukrajinská lidová píseň. V opeře je skloubena tradice ukrajinské literatury, básnictví, burlesky i frašky. Nejkrásnější místa jsou loučení Aenea s Didonou (finále) a obraz moře.[3]

Největší oblíbenosti dosáhl orchestrální úvod druhého dějství, „Jupiterův pochod“ (též „Průvod bohů“), s důrazným pochodovým doprovodem, bombastickými fanfárami a mohutnými akordy ve fortissimu.

Klavírní výtah opery vyšel roku 1955, v jazykové úpravě Maksyma Rylského.[1] Orchestraci upravil v roce 1927 Borys Ljatošynskyj a později též Vasilij Pavlovič Nachabin; premiéra této verze proběhla 28. května 1958 v divadle Tarase Ševčenka v Kyjevě.[3][4]

Děj opery

Po zničení Tróje Řeky uprchl Aeneas s hrstkou Trójanů po moři. Juno, která nemá Aenea, syna Venuše, v lásce, přikáže bohu větrů Aeolovi, aby rozpoutal bouři a nechal koráb Trójanů ztroskotat. Aeol vypustí vichr a vyvolá hrozivou bouři, ale Aeneas obětuje bohu moří Neptunovi a bouře utichne. Venuše, strachující se o svého syna, přichází na Junonu žalovat svému otci Jupiterovi. Ten jí řekne, že Aeneův osud je již dán: dopluje do Říma a založí tam velkou říši, jež bude vládnout celému světu. – Trójané se po dlouhé plavbě dostanou do Kartága, kde vládne královna Dido. Ta se do Aenea zamiluje a rozptýlí ho tak, že zapomene na svůj hlavní úkol – vybudování Říma. Když je Jupiter z Olympu uvidí, rozzlobí se a pošle Merkura, aby připomenul Aeneovi jeho dějinný úkol. Aeneas s Trójany znovu prchá z Kartága a Dido se ze žalu upálí.

Literatura
  • Роксана Скорульська. «Енеїда». До авторства лібрето. In: «Музика», 2000, č. 6, str. 28-29.
  • О. В. Сердюк, О. В. Уманець, Т. О. Слюсаренко «Українська музична культура: від джерел до сьогодення.» — Харків, «Основа», 2002

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Енеїда (опера) na ukrajinské Wikipedii.

  1. ŠALPLACHTOVÁ, Zuzana. Ukrajinský Lysenko a jeho Aeneida. Brno. Musicologica. Časopis Ústavu hudební vědy FF MU [online]. 2014-02-20 [cit. 2014-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-16.
  2. ВЕСЕЛОВСЬКА, Г. І. Традиції і новаторство сценічних інтерпретацій творів Миколи Лисенка у театрі Миколи Садовського. S. 82–87, Kyjev. Часопис Національної музичної академії України [online]. 2012 [cit. 2014-03-18]. Roč. 4, čís. 2(15), s. 82–87. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-18. (ukrajinsky)
  3. GOZENPUD, Abram Akimovič. Opernyj slovar [online]. Moskva/Leningrad: Muzika, 1965, rev. 2011-07-30 [cit. 2014-03-18]. Dostupné online. (rusky)
  4. GOLYNSKA, Olga. Олександр Щетинський. Моя версія «Енеїди» Лисенка. Музика. 2013, roč. 2013, čís. 1, s. 58–59. Dostupné online [cit. 2020-06-09]. (ukrajinsky)


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.