Adalbert Stifter

Rodný dům Adalberta Stiftera v Horní Plané

Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce a obchodníka s plátnem Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny z řeznického rodu v Horní Plané nad Vltavou (Šumava), v tamním kostele sv. Marie Magdalény byl pokřtěn jmény Albert August. Poté, co otec v roce 1817 zahynul při nehodě pod formanským vozem, vychovávala jej matka. Prací v hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček z matčiny strany Franz Friepes proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka podruhé vdala, za hornoplánského pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal pravé neštovice.

Obecnou školu navštěvoval v Horní Plané, odkud byl na základě vynikajících výsledků doporučen na gymnázium. Studoval v letech 1817–1826 na latinském akademickém gymnáziu v klášteře benediktinů v Kremsmünsteru, pod vedením patera Placida Halla. V tomto prostředí, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se rozvinul jeho silný cit pro přírodu, literaturu i umění o teoretické zázemí. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: "Adalbert Stifter Čech Hornoplanský". Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračoval na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímal se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financoval jako soukromý učitel. Měl výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy nehledal stálé učitelské místo. Díky této práci také poznal svou první lásku, Fanny Greipelovou (1809-1839) z rodiny bohatého obchodníka ve Frymburku. Její rodiče vztahu bránili pro Stifterovu povahu, vrozenou letargii a neschopnost nalézt stálé perspektivní zaměstnání. Nešťastný vztah a nezájem o studium v roce 1830 vedly k opuštění vídeňské univerzity.[4]

Manželka Amálie, rozená Mohauptová (1811-1883)

Již v  roce 1832 Stifter poprvé potkal Amálii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě. V letech 1833 až 1848 se živil částečně jako malíř, částečně jako spisovatel. Inspirován Goethem, Herderem a Jeanem Paulem psal do časopisů první povídky. Po svatbě s Amálií (která se vyučila modistkou) v roce 1837 zůstal pár bezdětný, což Stifter těžce nesl. Oba se ujali péče o Amáliinu neteř Julianu. I s rodinou Stifter rád cestoval, po Šumavě, do své rodné vsi, do Mnichova a do Lince. Od roku 1841 opět pracoval jako domácí učitel. V letech 1843 až 1846 například na zámku Kynžvart učil Richarda, syna rakouského kancléře Klemense Václava Metternicha.

Revoluční rok 1848 Stiftera silně zasáhl myšlenkami rovnosti a svobody. Později byl zklamán, stáhl se do ústraní a do konce života zůstal konzervativní. V jeho díle se objevují přírodní motivy. V roce 1850 se stal hornorakouským školním inspektorem s titulem c. a k. školní rada a s ročním příjmem 1500 zlatých. V té době působil též jako konzervátor Centrální komise pro výzkum a zachování kulturních památek pro Horní Rakousko. Roku 1852 dosáhl restaurování cenného pozdně gotického oltáře v Kefermarktu a následně dalších chrámových památek.

V roce 1857 vyšel román Pozdní léto (Der Nachsommer), jedno z jeho vrcholných děl. Tento román bývá připodobňován k románu „Viléma Meistera léta učednická“, který napsal Johann Wolfgang von Goethe už více než před půlstoletím.

V roce 1858 zemřela Stifterova matka.

Stifter pracoval na historickém románu Vítek (Witiko) o Vítkovi z Prčice († 1194), zakladateli jihočeského rodu Vítkovců, jehož tři díly postupně vyšly během šedesátých let 19. století. Trpěl cirhózou jater, jejíž příznaky se stále zhoršovaly. 26. ledna 1868 si na nemocničním lůžku břitvou podřezal krční tepnu; zemřel o dva dny později. V úmrtním listě není uvedeno, že spáchal sebevraždu, protože jako sebevrah by v té době nemohl být pohřben „v posvěcené půdě“. Je pohřben na hřbitově sv. Barbory v Linci.

Pamětní deska Adalberta Stiftera v Frymburku

Pamětní deska Adalberta Stiftera ve Vídni

Poznámka: výběr Stifterových děl dostupných v českém překladu (rok v závorce = první vydání originálu)

• Hrad bláznů (1844)
• Studie (6 svazků – 1842–1845)
  • Das Haidedorf (1840)
  • Hvozd (1841)
  • Abdiáš (1842)
  • Brigita (1844)
  • Starý mládenec (1845)
  • Lesní pěšina (1845)
• Popsaná jedlička (1846)
• Lesní poutník (1847)
• Horský křišťál (z cyklu povídek Pestré kameny)
• Pozdní léto (1857)
• Z kroniky našeho rodu (1864)
• Potomci (1864)
• Vítek (3 svazky – 1865–1867)
• Povídky (1869)
• Polní květiny

Za zásluhy o literaturu, památky a příkladné postoje ve vztazích mezi českým a německým obyvatelstvem zemí Koruny české byl vyznamenán:

• zlatou rakouskou medailí pro umění a kulturu
• rytířským Řádem železné koruny císaře Františka Josefa I.
• sasko-výmarským rytířským Řádem bílého sokola

Karl Wilfert mladší: Stifterova socha v Horní Plané (1905)

• Stifterův památník – žulový obelisk na skále nad Plešným jezerem podle návrhu architekta Heinricha von Ferstela, na schwarzenberském pozemku za finančního přispění Vojtěcha Lanny mladšího; výška 15,1 metru; miniatura téhož obelisku stojí na Stifterově hrobě na Svatobarborském hřbitově v Linci
• Bronzové sochy spisovatele v Linci, ve Vídni a v Horní Plané (autor Karl Wilfert)
• Pamětní desky: na rodném domě v Plané, ve Vídni na dvou domech: v Beatrixgasse (bydlel 1837-1839) a v nárožním domě Graben/Seitenstettengasse 2 (1842-1848)

• Stifterův rodný dům - muzeum v Horní Plané
• Regionální muzeum v Českém Krumlově[5], spravuje rozsáhlou knihovnu všech vydání a jazykových mutací Stifterových děl
• Nadace Adalbert Stifter Verein v Linci, nadace pro podporu česko-německého porozumění.
• Stifterův dům, muzeum a Hornorakouský institut v Linci [6]
• Bavorský sudetoněmecký nacionalistický Witikobund v Mnichově