Abdulláh ibn az-Zubajr

Abdulláhův otec Zubajr ibn al-Auvám byl blízkým proroku Muhammadovi.[2] V letech 656–657 vedl vzpouru proti Alího chalífátu a byl zabit v proslulé velbloudí bitvě nedaleko Basry. V rámci počátečního následování tradice při volbě nového chalífy, měl tak jeho syn Abdulláh ibn az-Zubajr vysokou šanci stát se novým chalífou, neboť byl synem jednoho z prvních Prorokových následovníků.[3]

Abdulláh ibn az-Zubajr se osvědčil v boji již jako mladík. Účastnil se tažení na byzantském pomezí a kolem roku 640 několika tažení proti sasánovské Persii. Poté byl převelen do severní Afriky. Zde v letech 642–643 uskutečnil tažení do Kyrenaiky a Tripolska, kde byly dobyty byzantské opěrné body.[4] Roku 648 pak Abdulláh ibn az-Zubajr postoupil na území dnešního Tuniska, kde porazil a zabil revoltujícího byzantského správce Řehoře a pronikl 160 km jižně od Kartága. Po roce 660, v době vlády Mu´áviji I. žil v ústraní.

Když se v dubnu 680 ujal v Damašku vlády chalífa Jazíd z rodu Umajjovců, odebral se Abdulláh ibn az-Zubajr do Mekky, kde mohl využít práva azylu. Protože byl Jazíd odpočátku zaměstnán bojem s Alího synem al-Husajnem v Iráku, podařilo se místním odpůrcům Umajjovců přesvědčit Abdulláha, aby se postavil do čela povstání.[5] Umajjovci a jejich místodržící byli pak vypuzeni z Hidžázu a Abdulláh ibn az-Zubajr byl prohlášen chalífou.

Protože al-Husajn padl v bitvě u Karbaly, byl Abdulláh uznán chalífou i v Iráku a v části Egypta. Protože diplomatická jednání mezi Jazídem a opozicí selhala, rozhodl se umajjovský chalífa vypravit do Hidžázu vojsko. To v srpnu 683 porazilo u Medíny rebely a ovládlo ji. Následovalo tažení proti Mekce, kde však obléhatele dostihla zpráva o Jazídově smrti.[6] Situace se radikálně změnila a obléhatelé dokonce nabídli Abdulláhovi potvrzení jeho chalífátu, když přesídlí do Damašku..[5] To však Abdulláh odmítl, čímž dal příležitost Jazídovým nástupcům.

Jazídův nástupce Mu´ávija II. vládl pouhých čtyřicet dní, a poté byl nahrazen energičtějším Marvánem I. Ten roku 684 upevnil svou moc v Sýrii a podařilo se mu ovládnout Egypt, odkud vypudil Abdulláhovy stoupence.[7] Marván I. však roku 685 náhle zemřel, aniž by uskutečnil opětovné tažení do Hidžázu. I Abdulláh ibn az-Zubajr se v této době dostal do potíží, vzbouřil se proti němu dosud věrný Irák, a tak se jeho moc omezila pouze na Hidžáz.[8]

V letech 686–687 se vedly boje na území Iráku. V oblasti panovala naprostá anarchie a pohybovala se zde vojska několika protivníků. Vojska nového chalífy Abdulmalika byla roku 686 poražena, to dávalo příležitost cháridžitům k jejich teroristickým akcím a posilovalo vzbouřence, kteří s centrem v Kúfě, operovali proti Abdulláhu ibn az-Zubajrovi a jeho bratrovi Mus´ab ibn az-Zubajrovi. Abdulláhův bratr nakonec vzbouřence i cháridžity roku 687 porazil a z oblasti vytlačil.[9]

Umajjovský chalífa Abdulmalik byl mezitím napaden ze severu Byzantinci, a proto musel až do roku 690 vojenské akce proti Abdulláhu ibn az-Zubajrovi odkládat.[6] Až roku 691 došlo k jeho tažení do povodí Eufratu a porážce Abdulláhova bratra Mus´aba ibn az-Zubajra. Po pacifikaci Iráku pak v letech 691–692 Abdulmalik vzpouru zcela zlomil tažením proti Mekce. Jeho vojevůdce al-Hadždž ibn Júsuf město šest měsíců obléhal a stařičký Abdulláh ibn az-Zubajr padl jako jeden z posledních v bojích nedaleko Ka´aby.[9]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Abdulláh ibn az-Zubajr na Wikimedia Commons

• DUPUY, R. E., DUPUY, T. N.: Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 667 s. ISBN 80-721-3000-5
• TAUER, Felix: Svět islámu. Praha, Vyšehrad, 1984.