Ašantové

Společné dějiny Ašantů se začínají psát v 16. století, kdy se ze státu s kmenovým uspořádáním stává konfederace několika akanských útvarů. V jejím čele stojí první významný ašantský panovník Osei Tutu z klanu Oyoko. Ten v roce 1670 zakládá centralizované království. Jeho svrchovanost uznávají vůdci ostatních klanů. Centrem království se stává Kumasi, které je však zpočátku vazalským územím říše Denkyira. V letech 1699 - 1701 probíhají války mezi Ašantským královstvím a Denkyirou. Osei Tutu ve válkách vítězí a říši Denkyira si podrobuje a do své smrti v roce 1717 si upevňuje svou moc. Jeho následovníkem se stává Opoku Ware. Ten se zaměřuje na rozvoj obchodu se zlatem. Jeho cílem je snížit závislost království na dovozu z Evropy. Daří se mu získávat nová území a říše tak nabývá velikosti dnešní Ghany. V okamžiku jeho smrti v roce 1750 má Ašantské království 2-3 milionu obyvatel. Nejdůležitějším odvětvím je pro království obchod s otroky.

Administrativně přebírá Ašantské království strukturu předchozího útvaru Denkyiry, které bylo rozčleněno na metropolitní část a provincie. Ve městech metropolitní části vládnou převážně členové klanu Oyoko. Provincie musí platit ašantským panovníkům daně. Administrativa ašantského státního útvaru byla vysoce efektivní a vyspělá. Starosti dělali ašantským králům nepřátelé, kteří vycházeli především z řad bohatých obchodníků.

Od 17. století museli Ašantové čelit novému protivníkovi. Britští obchodníci, které přitahoval především lukrativní obchod s otroky, a koloniální úředníci toužili ukončit ašantskou vládu nad významnými městy na pobřeží i obchodními cestami. V letech 1801-1824 musel král Osei Bonsu čelit britskému vlivu. V roce 1824 Britové na Ašanty zaútočili. Království se úplné kolonizaci dokázalo ubránit až do roku 1874, kdy Britové ovládli Kumasi a zabavili většinu ašantského bohatství včetně uměleckých artefaktů. V roce 1901 se království stává součástí britské kolonie Zlaté pobřeží.

Vztahy kolonie s Velkou Británií se však rychle zlepšily a v roce 1926 předali Britové kontrolu nad hlavním městě Kumasi zpět Ašantům. Plná nezávislost jim pak byla udělena v roce 1935.

Ašantové ve svém tradičním náboženství vyznávají univerzálního Boha, kterého nazývají Onyame nebo Ňame, který je uctíván jako bůh nebes. Jeho partnerkou je bohyně země a plodnosti Asase Ya. Uctívají ovšem i další bohy, kteří jsou spojeni především s konkrétními místy nebo duchy (obosum), kterými může být kněz ovládán. Existuje také Bůh smrti (Samanade) a v souvislosti s ním je podle tradice kladen velký důraz na řádné vedení pohřebních obřadů. Pohřby králů a dalších významných osob byly v minulosti často spojeny s přinášením lidských obětí. Zemřelému byli obětováni otroci, kteří mu měli sloužit v posmrtném životě. Smrt vnímají Ašantové jako nevyhnutelnou jistotu. Podle mýtu slíbil bůh Ňame člověku možnost nesmrtelnosti, pokud bude v noci bdít a odpoví mu. Člověk však usnul a když Ňame procházel světem, odpověděl mu místo člověka had, který tak získal možnost periodicky omládnout svléknutím kůže, zatímco člověk musí zemřít. Podobný mýtus je znám z mnoha archaických kultur, mimo jiné i z Mezopotámie, kde jednu z jeho verzí zmiňuje Epos o Gilgamešovi. Náboženství je spjato s jejich životy, bohové a duchové jsou neustále přítomní. Jedním z největších obřadů byla slavnost sklizně jamů, spojená s všeobecným veselím, amnestií pro provinilce a zřejmě i sexuálními orgiemi. Mezi obávané démony patří Asanbossom podobný upírovi, o němž se vypráví, že přepadá lidi útokem ze stromu a žere lidské maso.

V důsledku kolonizace bylo mezi Ašanty rozšířeno křesťanství. Dnes je mezi Ašanty nejrozšířenější protestantské vyznání.

Pro Ašanty je nejdůležitějším sociálním i ekonomickým srdcem společnosti vesnice. V té je veden bohatý společenský život. Jeho nejdůležitějším článkem bývají pohřby, které obvykle trvají několik dní a na které se sjíždí rodina i přátelé z dalekého okolí. Výdaje na pohřby, na kterých není neobvyklé vedení obchodních jednání, jsou obvykle velmi vysoké. V minulosti (až do počátku 20. století) byly součástí pohřbů i lidské oběti, což zažil i český cestovatel Enrique Stanko Vráz.

V každé vesnici žije několik lidí, kteří zastávají důležité funkce. Náčelník společně s nejstaršími členy dohlíží nad dodržováním tradic, vede obřady a vykonává funkci soudce. Další důležitou osobou je kněz, který opečovává duchovní stránku obyvatelstva. Bylinkář pak za pomoci dostupných bylinek plní funkci lékaře. Zvláštní úlohu, která v jiných společnostech nemá obdobu, má tzv. prostředník. Ten plní funkci jakéhosi zprostředkovatele v komunikaci lidí s náčelníkem a knězem.[1]

Ašanti žijí tradičně ve velkých domech obdélníkového půdorysu, sestavených obvykle ve čtveřicích kolem společného dvora. Domy se staví z proutí omazaného hlínou a pokrývají střechou ze slámy či palmových listů. Ašanti jsou tradičně především zemědělci, pěstují především hlíznaté plodiny, a to jamy, batáty a maniok. Z těchto hlíz připravují své národní jídlo fufu, připomínající hustou bramborovou kaši nebo těsto na bramborové knedlíky. Přílohou k fufu je obvykle pepřená omáčka z ryb, masa nebo zeleniny a velkého množství palmového oleje. Mezi další pěstované plodiny patří palma olejná, kakaovník, podzemnice olejná a tropické ovoce i zelenina. Z domácích zvířat chovají Ašantové psy, prasata, kozy a drůbež, a to pro maso. Psy používají také jako pomocníky při lovu. Lov, tradičně prováděný lukem a šípem nebo pomocí pastí, má menší význam než zemědělství. Lovou zvěří jsou chocholatky a jiné malé druhy antilop, opice, různí hlodavci a ptáci. Místně má velký význam rybolov a sběr drobných živočichů. Velmi oblíbeným zdrojem potravy jsou velcí plži oblovky, které se většinou připravují uzené a následně vařené jako příloha k fufu.

Před zavedením tkalcovství byla k odívání tradičně používána kůra. Ke tkaní je využívána bavlna a hedvábí. Plést je dovoleno pouze mužům. Existuje hodně vzorů, každý z nich má své jméno a něco symbolizuje - může to být sociální status, příslušnost ke klanu nebo jiné sdělení.

Hrnčířským schopnostem obvykle učí matka svou dceru. Ašantové využívají mnoho způsobů a barev k výrobě nádob.

Tradiční je v ašantské kultuře i vyřezávání ze dřeva a lití kovů.

Symbolem a určitou duší národa Ašantů je Zlatý stolec. Je považován za svatou věc, je bezpečně uložen a přísně ochraňován, přičemž ven je vzat pouze při velmi výjimečných a významných událostech. Nikdo se na něj nesmí posadit a nikdy se nesmí dotknout země - vždy leží buď na svém vlastním podstavci nebo na kůži zvířete, např. leoparda. Když se Ašantové cítí být něčím ohroženi, obětují zlatému stolci. V roce 1896 došlo v obavě z možné války a ztracení Zlatého stolce k deportaci jejich krále Prempeha I.[2] Zlatý stolec je vyobrazen na ašantské vlajce.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ašantové na Wikimedia Commons

(anglicky)

• Ashanti.com.au
• History of the Ashanti Kingdom, Ghanaweb.com
• Ašantové, Etnografický atlas, Univerzita v Kentu
• Ashanti Empire
• Ashanti Tribe Free Articles

• BAAR, v.: Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Šenov u Ostravy a Ostrava: Tilia a Ostravská univerzita, 2001. ISBN 80-7042-807-4 (Ostravská univerzita),