Znělá velární frikativa

• Způsob artikulace: třená souhláska (frikativa). Vytváří se pomocí úžiny (konstrikce), která se staví do proudu vzduchu, čímž vzniká šum – od toho též označení úžinová souhláska (konstriktiva).
• Místo artikulace: zadopatrová souhláska (velára). Úžina se vytváří mezi hřbetem jazyka a měkkým patrem.
• Znělost: znělá souhláska – při artikulaci jsou hlasivky zapojeny a kmitají. Neznělým protějškem je x.
• Ústní souhláska – vzduch prochází při artikulaci ústní dutinou.
• Středová souhláska – vzduch proudí převážně přes střed jazyka spíše než přes jeho boky.
• Pulmonická egresivní hláska – vzduch je při artikulaci vytlačován z plic.

V češtině je tato hláska možnou znělou realizací (alofonem) fonému /x/ (vedle [ɦ]), který se v písmu zaznamenává spřežkou Ch, ch, např. abych byl [abɪɣbɪl])/[abɪɦbɪl]).

Vyskytuje se například

• v nizozemštině (píše se jako <g>, např. graag - rád) ale v mnoha nářečí se sloučí neznělým variantem,
• v moderní řečtině (píše se písmenem <γ>, např. γάλα - mléko),
• v irštině (píše se <dh> a <gh>, např. dhorn - pěst), kde její měkký variant je [j],
• ve vietnamštině (píše se jako <g>, např. gỗ - dřevo; nezaměňovat se spřežkou <gi>, která se čte např. jako [z] či [j], v závislosti na dialektu),
• v polštině se takto stejně jako v češtině vyslovuje spřežka <ch> (běžně vyslovovaná jako [x]) před znělou souhláskou (např. niechby).

V řadě několika dalších jazyků se znělá velární frikativa vyskytuje pouze nářečně (turečtina, okcitánština, portugalština) či jako nepříliš častý alofon (ruština, japonština).