Židé v Olomouci

Přítomnost židů v Olomouci je poprvé doložena ze zprávy Jicchaka bar Dorbelo, jenž okolo roku 1140 podnikl cestu do českých zemí, Polska na Rus a který své postřehy sepsal v podobě dodatků ke knize o židovských náboženských zvyklostech Machzor Vitry. K pojednání o pohřbívání připojil následující text: „[Po odříkání kadiš] každý vezme prach nebo trs, přičichne k němu a řekne: ‚Pamatuj, že jsme prach.‘ A vrhne jej za sebe. Tak se to dělá třikrát, aby se přerušil [vztah] mezi nimi [pozůstalými] a oním mrtvým. I vytrhávají ze země trávu a říkají: ‚A kvésti budou měšťané jako byliny země.‘[1] A takto se to dělá v Olomouci [אלמיצא, Olmica].“[2] Dorbelo pak Olomouc zmínil ještě jednou, když popisoval určitý způsob výběru liturgického čtení (paraša), který odůvodňuje: „Tak jsem to slyšel v Olomouci, já, Jicchak bar Dorbelo.“[3] Olomouc se tak řadí mezi několik málo míst s nejstarším doloženým středověkým židovským osídlením na Moravě.[4]

Podle zmínek pocházejících z dalších staletí žili židé v královském městě Olomouc s podporou krále až do poloviny 15. století. V důsledku husitských válek ovšem došlo k oslabení pozice panovníka, jenž potřeboval podporu svých měst v boji proti husitům. Olomouc nakonec králi loajalitu skutečně zachovala, roku 1454 si však Ladislavu Pohrobkovi vymohla privilegium de non tolerandis Judaeis, tj. o netrpění židů. Sám král v listině vydané městu Olomouc svou slabost přiznává: „Učinili jsme [to] … ku větší přízni, že jsme jim [měšťanům] všechny židovské domy, jejich synagogu a hřbitov přenechali…“[5] Vyvlastněním židovského majetku si olomoučtí měšťané bezpochyby dosti pomohli, materiální důvody ovšem nebyly jediné. Velký podíl na vyhnání židů z Brna měl vášnivý kazatel Jan Kapistrán, jenž přišel na Moravu, aby horlil proti husitům, ale nakonec se obrátil i proti židům.[6]

Olomoučtí židé se po svém vyhnání většinou usadili v okolních vrchnostenských městech Prostějově, Tovačově, Přerově, Lipníku a Úsově. Židé se v Olomouci až na vzácné výjimky nesměli usazovat až do roku 1848 a vstupovat do města mohli jen za vysoký poplatek. Až na samém konci 18. století je doloženo usazování židů v olomouckém předměstí a židovská jídelna pro židovské obchodníky přicházející do Olomouce.[7]

Teprve po revoluci 1848 nabyli židé (alespoň teoreticky) rovných občanských práv a možnosti svobodného stěhování. Židů v Olomouci zejména od 60. let prudce přibývalo. Již roku 1865 si proto mohli místní židé založit svůj modlitební spolek[9] a roku 1867 zřídit vlastní hřbitov.[10] Roku 1892 byl modlitební spolek přeměněn na židovskou náboženskou obec.[11] Židovská obec vzápětí zaměstnala rabína (1892–1939 Berthold Oppenheim, 1940–1942 Ernst Reich)[12] a vystavěla obecní dům, rabinát a honosnou synagogu (dokončena 1897)[13] a rozvíjely se také židovské spolky (ženský dobročinný spolek, židovský tělocvičný spolek).[9]

Hned první den nacistické okupace byla olomoucká synagoga vypálena[14] a židovští obyvatelé Olomouce vzápětí podobně jako ostatní židé v Protektorátu Čechy a Morava zasaženi nejprve protižidovskými nařízeními a pak i deportacemi do vyhlazovacích táborů, v nichž velká část zahynula. Přeživší židé roku 1945 židovskou obec obnovili, avšak roku 1962 se obec z nařízení státu přeměnila na pouhý synagogální sbor. Teprve roku 1991 došlo k obnovení samostatné židovské náboženské obce.[15]