Želva zelenavá

Dorůstá 20 cm, v přírodě se vyskytují i větší jedinci. Karapax má žluto-hnědé nebo hnědo-černé zabarvení, které se může měnit při dlouhodobém pobytu ve venkovním prostředí. Na předních končetinách má pět prstů s tupými drápky, na zadních končetinách čtyři prsty. Od příbuzné želvy žlutohnědé se liší žlutozelenými tóny ve zbarvení krunýře, zdvojeným nadocasním štítkem na zadním okraji karapaxu (horní strany krunýře) a rohovitým hrotem na špičce ocasu. Na rozdíl od želvy žlutohnědé nikdy nemá na stehnech zvětšené, ostruhovité šupiny. Je oblíbená pro svou aktivitu.^[zdroj?]

Rozšířena je především v oblasti Řecka, balkánských států (až po Dunaj). Některé poddruhy žijí v Itálii, na Baleárech, Korsice, Sardinii, v jižní Francii a východním Španělsku (v tzv. katalánských zemích).[2] Má ráda volné stepní krajiny zarostlé keři, které poskytují dostatek stínu, se spoustou kamení. Ráda se schovává, a i když je aktivní ve dne, z úkrytu vylézá raději za šera, protože jí horko nesvědčí. Také ve venkovním výběhu se snaží vždy nalézt stín a bezpečný úkryt, kde by se mohla skrýt. Zřejmě obliba těchto želv vedla k jejich únikům z chovu a začlenění se do přírody i v Česku, podobně jako některé další cizí druhy želv.

I když se jedná o býložravou želvu, doplňuje si výživu také potravou živočišného původu. V potravě by však měla převažovat rostlinná složka, k níž patří pampelišky, tráva, jetel nebo pekingské zelí, ráda si pochutná i na ovoci a zelenině, jahodách nebo strouhané mrkvi.

Pro správný chov želvy je zásadní zajistit zvířeti dostatečný přísun ultrafialového záření. Ideální je venkovní chov s expozicí na slunci, při chovu v teráriu je zcela nezbytné zajistit dostatečný osvit umělým zdrojem UV záření[3][4].

Želvám je velmi vhodné doplnit stravu umělým zdrojem vápníku, jako jsou jemně mleté vaječné skořápky, spolu s přísunem UV záření je to nejlepší prevence onemocnění rachitidou. Pro mláďata je vhodné dodávat i vitamíny A a D.[2]. Komerčně nabízené vitamínové doplňky nejsou nutné, někteří chovatelé je dokonce označují za škodlivé a při nesprávném dávkování smrtící[5].

Ačkoli termín "suchozemská želva" sugeruje, že želvy vyžadují pobyt v suchém prostředí, opak je pravdou. Želvám je nutné zajistit trvalou přiměřenou vlhkost chovného prostředí. Nedostatek vlhkosti vede k různým problémům, zejména růstovým deformacím krunýře (zhrbatění). Škodlivé je rovněž prašné prostředí, které může způsobit onemocnění očí a dýchacích cest.

Názory na to, zda je pro želvy zimní spánek nutný se významně rozcházejí. Zatímco někteří autoři a chovatelé tvrdí, že zimování je nutné i v prvním roce života[2], jiní naopak mají zimování v prvním roce za velmi rizikové a nedoporučují ho[6][7]. Praktické zkušenosti chovatelů nenaznačují, že by absence zimního spánku vůbec zvířatům škodila.

Želva zelenavá je chráněná úmluvou CITES, kdy želvy spadají do skupiny CITES "A". Želva zelenavá konkrétně do přílohy ES "A" a do příloha CITES II. Vlastník (majitel) želvy potřebuje tedy CITES dokumenty ("registrační list exempláře ohroženého druhu živočicha nebo rostliny") a při prodeji či nákupu také výjimku ze zákazu obchodní činnosti ("žlutý doklad"). Vzhledem k tomu, že je většina želv přímo ohrožena vyhynutím a jmenovitě uvedena na seznamu CITES I, II a III, prodej a koupě jsou limitovány podmínkami těchto dokumentů. S těmito dokumenty pak dochází k přeregistraci želvy na nového vlastníka. Prakticky to znamená, že neregistrovaná zvířata mohou být zabavena a pokud je znám jejich původ, na náklady majitele pak navrácena do místa původu.[8]