Železniční trať Podgorica–Nikšić

Železniční trať Podgorica–Nikšić (srbochorvatsky v latince Željeznička pruga Podgorica–Nikšić, v cyrilici Жељезничка пруга Подгорица–Никшић spojuje dvě největší města v Černé Hoře. Je jedinou vnitrostátní železniční tratí na území Černé Hory, vedena je především v údolí řeky Zety a dlouhá je celkem 56,4 km.

Trať se nachází v západní části země

Železniční trať překonává značné převýšení. Zatímco nadmořská výška nádraží v Podgorici je 51 m n. m., stanice v Nikšići se nachází ve výšce 627 m n. m. Největší stoupání je v úseku Danilovgrad-Nikšić, který opouští údolí řeky Zety a vydává se vstříc pohoří Pješivci.

Historie

V 20. a 30. letech usiloval jugoslávský stát o rozvoj železniční dopravy v jižní a východní části země, kde byla celková železniční síť řidší. Původně měla trať z města Nikšiće směřovat do přístavu v Kotoru, později bylo ale rozhodnuto z řady důvodů o stavbě trati do města Podgorica. I když plány zhatila do jisté míry velká hospodářská krize, v druhé polovině 30. let byla mimo jiné zahájena příprava první černohorské sítě normálního rozchodu kolejí. Přípravné práce probíhaly v letech 1938–1940. Trať samotná pak byla vybudována po druhé světové válce jako prodloužení trati Nikšić-Bileća, která vznikla již v 30. letech. Tím byla metropole Černé Hory napojena na jugoslávskou železniční síť.

Při stavbě trati bylo potřebné překonat značné terénní překážky; bylo vystavěno celkem 12 tunelů a 9 mostů (osm betonových a jeden ocelový).

Osobní vlak na nádraží v Nikšići.

Na stavbě trati se podílela jugoslávská mládež, která byla po skončení války mobilizována v celé zemi k realizaci velkých objektů infrastruktury. Černá Hora byla oblastí, kde železniční síť chyběla zcela, a nebo byla v katastrofálně nevyhovujícím stavu. Jen 1,3 % jugoslávské železniční sítě se nacházelo na černohorském území. Proto byla zvolena radikální metoda k výstavbě trati, a tedy nasazení mládežnických sil. Trať byla rovněž potřebná pro obnovu válkou postižené Podgorice.[1] Slavnostně byla otevřena v roce 1948.[2][3] Dokončení trati bylo jednou z podmínek splnění prvního jugoslávského pětiletého plánu.

Trať měla rozchod kolejí 760 mm. Využití tratě bylo rovněž především průmyslové; nákladní vlaky vozily z Nikšiće do Podgorice (dřívějšího Titogradu) především bauxit do tamního závodu na výrobu hliníku. V opačném směru se vozily suroviny do železárny v Nikšići. Postupem času však trať chátrala, neboť se socialistické Černé Hoře nedostávalo prostředků na obnovu. V roce 1992 byla cestovní rychlost na trati okolo 30 km/h. Rovněž bylo naprosto nevyhovující zabezpečující zařízení na trati.

V roce 1965 byla trať po 17 letech provozu (se značným zpožděním oproti plánu) přebudována na normální rozchod 1435 mm.[4]

Potřebná rekonstrukce trati se uskutečnila v druhé polovině 1. dekády 21. století, a to i za účasti několika firem z České republiky.[5][6] Stavba byla dokončena po několika prodleních v roce 2012 a dána do užívání. Traťová rychlost byla zvýšena na 80 km/h a vzdálenost z černohorské metropole do Nikšiće urazí osobní vlak za 50 min.[7]

Náklady na rekonstrukci dosáhly výše 68,6 milionů €.[8] Její význam je v současné době značný; v Podgorici existuje železniční napojení jak na trať Bělehrad–Bar, tak směrem do Albánie.

Stanice

Reference
  1. [ Článek na portálu černohorských železnic (srbsky). zcg-prevoz.me [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-02-16. Článek na portálu černohorských železnic (srbsky)]
  2. Článek na portálu deníku pobjeda.me (srbsky)
  3. ŠÍSTEK, František. Dějiny Černé Hory. Praha: Lidové noviny, 2017. 614 s. ISBN 978-80-7422-498-0. S. 427. (čeština)
  4. Článek na portálu cernahora.net (česky). www.cernahora.net [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
  5. Zpráva na portálu ohlzs.cz
  6. Článek na portálu mesec.cz (česky)
  7. Článek na portálu společnosti AŽD, AŽD.cz. www.azd.cz [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-28.
  8. Článek na portálu blic.rs

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.