Žítkovské bohyně (kniha)

V roce 2012 kniha získala literární Cenu Josefa Škvoreckého. Dále Český bestseller 2012; Magnesia Litera 2013 - Kosmas cena čtenářů.[3]

Román byl nejpůjčovanější knihou od českého autora v českých knihovnách v roce 2013.[4]

Dora Idesová je neteř jedné z Žítkovských bohyň zvané Surmena. Život na Kopanicích nad Starým Hrozenkovem je však tvrdý jako zdejší lidé. Muži i ženy pijí pálenku, polovina z nich je negramotná, žijí bez ohledu na okolní civilizaci i lidově demokratické zřízení. Poradili si za honů na čarodějnice, za nacistů i teď. Bohyně to neměly jednoduché nikdy. Kromě režimů, které je bez výjimky pronásledovaly, musely reagovat i na nenávist a zášť lidí, kterým jejich zaříkávání nepomohlo nebo kteří jim záviděli tu trochu věhlasu, co měly.[6] Pro někoho čarodějnice a podvodnice, pro jiného moudré ženy, které si své dovednosti a tajemství předávají z generace na generaci po mnoho desítek let.

Žítkovské bohyně svou magickou sílu čerpají z neméně magické krajiny kolem obce Žítkové na Moravských Kopanicích v Bílých Karpatech. Do této svérázné kopcovité krajiny na jihovýchodě Moravy, kde lidé žili roztroušeně po samotách a vystačili si s tím málem, co měli, se výdobytky okolního moderního světa dostávaly jen velmi pozvolna. I díky tomu zde mohly vládnout bohyně ještě takřka do nedávné minulosti. Dora Idesová jakožto poslední článek na konci řetězce rodu bohyní ze Žítkové se ocitá v rozporu. Umění bohovat ji její teta, věhlasná bohyně Surmena, nenaučila, ale Dora této skutečnosti neželí, jako vystudovaná vědkyně má k těmto pověrčivým rituálům jistou nedůvěru. Na druhou stranu však cítí, že v ní něco tajemného po jejích předchůdkyních přetrvává.

Dora se rozhodne vydat cestou k odhalení tajemství, které ji celým příběhem provází jako temný stín. Pátrá ve své paměti, po archivech, i u sousedů z Žítkové. Román je prokládán archivními záznamy, lékařskými zprávami, odbornými posudky i částmi Dořiny diplomové práce, aby vynikla věrohodnost předkládaného příběhu. Na pozadí osobitého stylu vyprávění, které bez patosu líčí umění bohyní, působí strohost a zdrcující věcnost úředních dokumentů jako byrokratický vykřičník, který zkresluje složitost a mnohostrannost lidského života do jednoduché rovnice. Dora sama vystupuje poněkud tajemně, neosobně a nepřístupně. Teprve hledá své místo v životě a vcelku působí spíš jako zprostředkovatelka vyprávění než jako nositelka děje. Logické je tedy vyprávění ve třetí osobě, které je rozprostřeno na širokém časovém horizontu a větví se do mnoha dějových linek.[5]

• Dora Idesová - hlavní postava knihy, pracuje jako etnografka a rozplétá minulost žítkovských bohyní.
• Terézie Surmenová - jedna z bohyň, teta Dory a Jakuba Idesových, po smrti jejich matky se jich ujala a vychovávala je. Byla umístěna na nucenou léčbu v Psychiatrické léčebně v Kroměříži, kde ji Dora navštěvovala.
• Jakub Ides - bratr Dory Idesové, má Apertův syndrom (fyzické i mentální postižení).

Dramatizaci Žítkovských bohyní začalo jako první v letech 2014 až 2017 hrát Městské divadlo Zlín v režii Dodo Gombára[7], v jehož režii se pak v letech 2017-2020 hrála další dramatizace v Městském divadle v Brně[8]. V současnosti je možné inscenaci vidět v Divadle pod Palmovkou v režii Michala Langa[9] a v podání Východočeského divadla Pardubice v režii Kateřiny Duškové[10]. Podle románu se chystá také filmové zpracování Žítkovské bohyně.[11]

Stejnojmennou audioknihu načetla Tereza Bebarová, historickými dokumenty, které ústřední hrdinka studuje, provází Miroslav Táborský (nakladatelství OneHotBook).