Švanda dudák (Bendl)

Karel Bendl: Švanda dudák, klavírní výtah kantáty.

Kantátu Švanda dudák pro sóla, sbor a orchestr napsal Karel Bendl na slova čtyřdílné básně Jaroslava Vrchlického v roce 1880.[1] V té době působil v Itálii jako kapelník v orchestru barona Derviese. Poprvé byla provedena 16. května 1880 na akademii Spolku českých žurnalistů v Praze.[2][3] Její národní duch u Bendla překvapil, kritika psala: „Dokud byl u nás, stál vždy co zvláštní individualita umělecká na stanovisku kosmopolitním, krása hudebních tvarů českoslovanských teprve v cizině jej rozehřála, že nám napsal dílo, jež zaujímá místo mezi prvními skladbami duchem národní naší hudby prodchnuté.“[3] I díky tomuto pociťovanému národnímu tónu byla kantáta oblíbená a hudebními publicisty považována za jeden z vrcholů Bendlova díla, jeho „nejsmetanovštější“ kus;[1][4][5] v tomto smyslu i oceňoval i Zdeněk Nejedlý.[2] Oceňována byla „příhodná charakteristika povah a situací, národní ráz, kypící melodičnost v písních i jadrných sborech, zvučný a křepký orchestr, v malbě diatoniky zvláště barvitý“.[1] Nejvíce byla oceňována první část odehrávající se v hospodě, jakož i závěrečný sbor; prostřední démonická část se v kantátové podobě naopak jevila málo barvitá.[3] Po návratu do Čech provedl Bendl revizi kantáty, kterou v nové podobě zazpíval poprvé pražský Hlahol 18. února 1883. Téhož roku vydlo nakladatelství Fr. A. Urbánek i klavírní výtah kantáty.[6]

Podoba „světského oratoria“[3] měla však i přes popularitu díla svá úskalí. „Úzký […] náš život koncertní nepřipouští […] mnoho repris, a to ještě jen v intervalech několika roků; velké dílo vokální, ať oratorium, ať kantáta, odsouzeno […] jest ležeti ladem.“[1] Některá kantátová díla byla proto koncem 19. století pro Národní divadlo přepracovávána do inscenovatelné podoby, například Lisztova Svatá Alžběta nebo Dvořákova Svatá Ludmila. I Bendl se rozhodl kantátu přepracovat „vlastně jen k sesílení dojmů hudebních také zrakovými“ na operu menších rozměrů se zvýšeným zapojením baletu, tzv. operu-balet. Ve spolupráci s libretistou doplnili taneční čísla a výstup Švandy s Mařenčinými rodiči v první části, z níž se stalo první dějství, druhá a třetí část byly spojeny ve druhé dějství a ďábelský tanec byl rozvinut, konečně z čtvrté části se stalo třetí dějství a byly doplněny oba úvodní bory vesničanů a krátký dialog. Toto přepracování proběhlo roku 1891 a skladatel práci zadal Národnímu divadlu. To ji sice po umělecké stránce přijalo, jednání o inscenaci však ztroskotala na nedohodě o finanční stránce věci.[1][p 1]

Opera tak byla uvedena na jeviště až s velkým zpožděním, v roce desátého výročí skladatelovy smrti (1897). V době uvedení (premiéra 29. dubna 1907) již zájem o Bendlovo hudebně dramatické dílo opadl, jak ukázala i neúspěšná inscenace Indické princezny. Přes chválené kypré sbory, křepké tance, jímavou milostnou lyriku i působivou „bizarně v barvách zachycenou a řičivě hranou“ centrální scénu ďábelského reje, výrazně ovlivněnou Gounodovou hudbou k Valpuržině noci z Fausta,[1] se inscenace se dočkala pouze dvou repríz; v žádném jiném divadle již Švanda dudák jako opera nebyl uveden. Populárnější zůstala umělecky ucelenější původní kantátová verze.[2][5]

Na rozdíl od kantáty nebyla opera vydána ani v klavírním výtahu. Celá partitura, klavírní výtah i hlasy jsou uloženy v archivu Národního divadla. Libreto bylo vydáno jako součást 30. svazku dramatických děl Jaroslava Vrchlického roku 1907.[4]

Děj z noci k ránu v noci svatojanské. (Předehra typu potpourri uvádí některá hudební čísla – motiv dudákovy písně, pekelného reje a motiv Švandovy lásky.)