Zbroj

Řečtí těžkooděnci tzv. hoplíté se již na přelomu 7. a 8. století př. n. l. chránili lehčí plátovou zbrojí podobnou zbroji středověkých rytířů. Jejími hlavními částmi byl kovový pancíř, chrániče holení, přílba a velký okrouhlý štít. K plechovému pancíři, který se skládal z předního a zadního dílu a zapínal se na boku, byly přivěšeny závěsky (mitra, třásně), které chránily podbřišek. Někteří těžkooděnci nosili ještě chrániče kotníků, chrániče stehen, kryjící část stehen pod závěsy a chránič předloktí, který se nosil na pravé paži (levá byla chráněna štítem). Všechny kovové části zbroje musely být podloženy kůží nebo látkou, stejně jako kovové přílby.

Římské zbroje prošly dlouhým vývojem po celou dobu Římského impéria od prvních zbrojí, které se vyskytly již v 5. století př. n. l. (Tyto zbroje se skládaly z kyrysu a přilby klasického Řecko-korintského tvaru), až po klasické zbroje z 3. století n. l. (viz obr)

Detail kroužkové zbroje

detail římské šupinové zbroje

• Prošívaná zbroj tzv. prošívanice je sešitý kabátec z mnoha vrstev textilního nebo koženého materiálu,
• Vycpávaná zbroj tzv. vycpávanice byla ušita z vnější a vnitřní látkové vrstvy, které byly prošity a do vzniklých tunelů se cpala koudel, vlna, popřípadě další dostupné měkké materiály.

Obě tyto zbroje se nosily pod těžšími zbrojemi (Plátová, kroužková...) nebo je naopak nosila nepříliš majetná vrstva, která je na povrchu zesilovala (např. smolným nátěrem, kůží, řetězy...)

Brnění, též brň, je označení pouze kroužkové zbroje. Ta se vyráběla spojováním miniaturních kovových kroužků. Konce každého kroužku byly spojeny buď nýtováním, nebo kováním. Levnější typy kroužkové zbroje byly vyráběny tak, že kroužky byly vysekané z plechu. Příkladem kroužkové zbroje je tzv. Svatováclavská zbroj. Kroužková zbroj se v době své největší slávy skládala z kroužkové košile a nohavic.

Falerová zbroj se skládá z vysekaných kroužků tzv. „falér“, které se navlékly na kožené řemínky, jež se poté našily na látkový podklad.

Základem tohoto typu zbroje je textilní či kožený podklad, na který jsou následně přišity či přinýtovány plechové šupiny. Takovýto typ zbroje se poprvé objevil ve starověku (Asýrie, Řecko, Řím, Egypt atd.). V Řecku mezi hoplíty se objevily zbroje z kůže a kovových desek nebo kovové desky všité mezi 2 vrstvy látky. Římané tuto zbroj nazývali lorica squamata. V Evropě byla využívána až do konce 12. a 13. století. Její vzhled je zdokumentován např. v Bibli Karla Holého či Svatohavelském Žaltáři. Jelikož nebyla dost odolná hlavně proti bodným ranám, byla později nahrazena lamelovou či spíše kroužkovou zbrojí.

Tato zbroj je velmi podobná zbroji šupinové, avšak liší se tím, že je vyrobena z tzv. lamel (kožených, či železných) a nemusí být našita na pevný podklad.

Ochranné odění v této době sahalo zpravidla pod kolena. Nohy byly chráněny nízkou koženou obuví s řemeny, jimiž byla noha hustě ovinuta až ke kolenu. V 11. století se zlepšila i ochrana nohy a bojovník oblékal jakousi punčochu pokrytou kovovými lamelami či vyrobenou z kroužků. Nejprve chránila nohu jen zepředu, ale koncem 11. století již kryla celý obvod nohy včetně chodidla.

Zdobená kbelcová přilba

Šlap se psím čumákem

Německá plátová zbroj z konce 15. století

raně novověká půlzbroj z přelomu 16. a 17. století, střední Evropa

Kompletní zbroj těžkooděnce a koně z počátku 17. století

Další částí zbroje byla přílba. V období 10.–12. století převažoval typ kónické přílby s nánosníkem. Obdobou této přílby byla přílba s vyšším, polokulovitě zakončeným zvonem – tzv. kalota. Protože obličej nebyl u tohoto typu přileb příliš chráněn, rozšířil se nánosník ve druhé polovině 12. století do polokruhovité desky opatřené průduchy která přikryla zbytek obličeje a nechala volné pouze oči.

Poslední částí ochranné zbroje byl štít, v 10. století ještě oválný od 11. století mandlovitý zakrývající téměř celou postavu bojovníka. Byl zhotoven ze dřeva potaženého surovou kůží a opatřen kovovou středovou puklicí a kováním na okrajích. Koncem 12. století ztratil štít mandlovité prohnutí a končil rovnou hranou. Pro rytířské turnaje se od poloviny 15. století užíval kolčí štít s okrouhlou prohlubní pro dřevce. Během 15. století byly zavedeny také české pavézy - obdélné nahoře rozšířené štíty, především obranné. Vynikají malovanou výzdobou a nápisy.

Další částí zbroje byl štít. Antický štít řecký i římský byl kulatý. Od Římanů ho převzali také Germáni a Galové ^[zdroj?]. Od 11. do 13. století se nazýval normanský podle Normanů, kteří jej první užívali při dobývání Evropy. Měl kapkovitý tvar a byl značně veliký. Vzhledem ke zdokonalení zbroje se v polovině 13. století zmenšil, získal tvar sférického trojúhelníku (tzv. heraldický štít) a chránil jezdce pouze do pasu.

V průběhu 14. století prošla ochranná zbroj složitým vývojem, který směřoval k vytvoření celoplátové ochrany bojovníka. Počátkem 14. století byl těžkooděnec chráněn kroužkovým oděním s několika plátovými doplňky, přes něž oblékal poměrně dlouhý varkoč, který byl během 1. poloviny 14. století nahrazen koženou vestou vyztuženou kovovými lamelami sahající do půli stehen. Plátová vesta se oblékala přes kroužkovou košili a zdvojovala tak ochranu trupu. Ke stejnému účelu sloužily také prošívané kabátce ve kterých byla mezi dvěma vrstvami kůže nebo látky nacpána koudel nebo vlna a které byly křížem, svisle nebo příčně hustě prošity koženými pásky. Ve druhé polovině 14. století se lamely zvětšovaly. Tento trend vedl k vykování celých plátů chránících hruď (tzv. kyrys) a záda bojovníka. Podobným vývojem prošla ochrana rukou. Definitivně se oddělily prstové rukavice, které byly kombinací kůže s nanýtovanými plátky kovu. K náloketnicím přibyly pláty kryjící paži od ramen k lokti a ve druhé polovině 14. století již byla celá paže krytá anatomicky tvarovanými pláty kovu.

V průběhu první poloviny 14. století se přestala v boji používat těžká kbelcová přilba. Lehčí přilba (cassis, šlap) chránila poměrně dokonale hlavu kromě tváře krku a podbradí. Proto se kapuce z kroužkového pletiva připevňovala na spodní okraj přílby a spadala na prsa, ramena a záda jezdce a zlepšovala tak jejich ochranu. Tento kroužkový závěs byl běžným doplňkem rytířské přílby až do 15. století. Odložením těžké kbelcové přílby se zároveň jezdec zbavil ochrany obličeje, a proto bylo na lehčí typy přileb připevněno odnímatelné sklopné hledí. První typy se objevily již počátkem 14. století ale všeobecně se rozšířily až v průběhu druhé poloviny 14. století kdy se stal nejčastějším typem přílby šlap se špičatým hledím – tzv. huntskappen (psí čumák). Vývoj prodělaly také jezdecké štíty. Jejich velikost zůstala zhruba stejná, ale měly tvar obdélníku postaveného na výšku se zaoblenou spodní hranou. Od druhé poloviny 14. století se objevil na pravé straně štítu (z hlediska jezdce) výřez do kterého jezdec při útoku zakládal kopí.

Přílba – u tohoto typu zbrojí se používal takzvaný šalíř, který poměrně dokonale chránil hlavu krom podbradí a spodní čelisti, proto byl kombinován s plátovým podbradím, kterému se říkalo také plechový vous.

Ochrana trupu – byla realizována kyrysem a zádovým plátem. Kyrys byl obvykle několikavrstvý, odshora dolů jednou prolomený ven a zdobený různým počtem kanel. O zádovém plátu lze říci to samé. Kyrys se zádovým plátem přecházely v pase do tzv. šorce, na který byly nejčastěji připevněny ještě tzv. šosy chránící stehna jezdce. Tyto šosy byly v poslední čtvrtině 15. století nahrazeny u německé zbroje vysokými stehenními pláty.

Ochrana nohou – byla realizována stehenním plátem s nákolenicí, ke kterému bylo v případě jezdectva možno ještě připojit plátovou ochranu holeně, lýtka a chodidla. Stehenní plát chránil nohu pouze zepředu, zadní strana nohy byla za jízdy přitisknuta ke koni. Byl opět zdoben různým počtem kanel. Zato část nohy od kolene dolů byla chráněna po celém svém obvodu a byla zakončena plátovým střevícem (tzv. sabatonem), často s velice dlouhou špicí. Plátová ochrana nohou byla vykována z tenčího plechu a nenosila se pod ní žádná tlumicí vrstva, ale pouze tenké nohavice. Jejím účelem byla ochrana hlavně před pořezáním než před přímým sekem.

Ochrana rukou se skládala z rukavic, plátové paže a plátového ramene. Rukavice byly prstové, s malým plátkem na každý článek prstu. Plátek nad kloubem byl zpravidla vykován do malé špičky. Rukavice byly opět zdobeny různým počtem kanel a výbrusy na okrajích plátů. U plátové paže stojí za zmínku loketní kloub, který byl často velice špičatý a zdoben různým počtem kanel. Ramena jsou typově velmi různá, opět ovšem bohatě kanelovaná.

Hlavní části italské zbroje jsou stejné jako u zbroje německé. Avšak místo prstových rukavic se většinou používaly rukavice palcové, zbroj byla celkově zaoblenější a bez kanel. Pravé rameno bylo také méně chráněné za účelem zvýšení pohyblivosti ruky s mečem. Levé rameno bylo mohutnější. K italské zbroji se používaly tři hlavní typy přileb – uzavřený armet, potom bascinet a lehká barbuta.

S nástupem palných zbraní bylo levnější vybavit pěchotu jimi, než investovat do zbroje. Plátová zbroj se užívala jen zřídka. V Americké občanské válce dostávali někteří pěšáci zbroj, její hmotnost však vadila při dlouhých pochodech. Řada vojáků se jí proto při přemisťování zbavovala. Ocelovou zbroj lze nalézt i ve výbavě vojsk první světové války i v obdobích pozdějších.^[zdroj?] Uplatnění nalézala jako protibalistická ochrana ve formě plátové vesty a dalších doplňků. Později s nástupem nových materiálů hmotnost zbroje značně klesla a v současné době ji nalézáme ve formě kevlarových neprůstřelných vest, policejních štítů a přileb.

U jízdy se plátová zbroj udržela podstatně déle a ve větším měřítku. Vybavit jezdce střelnou zbraní bylo totiž v jejich počátku, vzhledem ke konstrukci zbraní, téměř nemožné. Se zmenšováním střelných zbraní a zjednodušováním jejich obsluhy se však prosadily částečně i u jízdy. Plátová zbroj u jízdních vojenských jednotek v Evropě prakticky vymizela až po první světové válce, kdy koně v přímém boji nahradily stroje.