Římská zbroj

Základním oděvem legionáře, který měl voják na sobě v boji, při práci i odpočinku, byla tunika s krátkými rukávy nebo bez nich; pod ni si bylo možno případně obléct přiléhavý nátělník. K ochraně před nepohodou sloužilo sagum, volný plášť z hrubé vlněné látky v tmavších odstínech červené až hnědé barvy, který se spínal na pravém rameni. Sagum bylo součástí uniformy, před bojem i prací se však odkládalo. Běžnou obuví vojínů a poddůstojníků, ba i centurionů byly caligae, hrubé, ale pevné boty kryjící nárt a uvazované řemeny nad kotníky nebo i výše. Podešve měly pobité cvočky, aby déle vydržely. Častý je však i calceus, lehčí sandál sahající nad kotníky. V zimním období si vojáci, zvláště v severnějších zaalpských krajinách, oblékali teplejší plášť, paenulu nebo lacernu. Po vzoru některých pomocných jednotek, které se rekrutovaly z Galie a Germánie, se také do legií rozšířilo nošení přiléhavých kožených nohavic sahajících pod kolena. Na ochranu proti mrazu si vojáci museli dávat do bot kožešinu nebo vlněnou plsť, popřípadě si nohy balili až ke kolenům do jakýchsi ovinovaček. K výbavě vojáka patřil ještě opasek, který však nesměli nosit nováčci.

Každý legionář s sebou nosil celkem dvě kopí. Jedno lehčí, druhé těžší.

Lehčí se používalo jako oštěp a legionáři ho vrhali na nepřítele před srážkou s jeho formací. Tato zbraň se však dala jednoduše sebrat a hodit zpět. Římské legionářské oštěpy proto byly speciálně upravené tak, aby za tvrdou kalenou špicí na prorážení zbroje nepřátel ihned následoval kov měkčí. Po dopadu na štít se kopí ohnulo, takže nepřítel ho proti římským vojákům už nemohl použít.[zdroj?] Po bitvě se tyto oštěpy sbíraly a římští řemeslníci je narovnávali pro další boj.

Těžší kopí (pilum) legionáři používali ke klasickému kontaktnímu boji, popřípadě se dalo i vrhat.

Gladius byl krátký meč o délce zhruba 55 cm, který legionáři užívali zejména jako bodnou zbraň. Jeho použití bylo jednoduché, což Římanům v případě nutnosti dovolovalo vycvičit vojáky v relativně krátkém čase. V pozdějších dobách začínal být vytlačován delšími meči (jakým byl např. spatha). Dal také vzniknout názvu pro bojovníky v arénách, gladiátory.

Dýka neboli pugio byla krátká dýka slzovitého tvaru, kterou legionáři užívali jak v boji, tak k běžné denní potřebě.

Galea měla prostý polokulovitý tvar, vpředu poněkud protáhlé štítky (lícnice) a vzadu další, na ochranu čela a týlu; po stranách chrániče skrání a lící. Na jejím vrcholu byl otvor nebo prstenec k nasazení chocholu. Tento typ přilby vycházel z přileb řeckých a zejména keltských.

Již od 4. století př. n. l. byl součástí zbroje římských legionářů šupinový pancíř neboli lorica squamata, který Římané převzali (stejně jako o něco později kroužkový pancíř zvaný lorica hamata) od Keltů během bojů v Itálii. V římském vojsku používala loricu squamatu především jízda, v menší míře i pěchota (spíše loricu hamatu), především pak centurioni a praporečníci.

Běžným typem pancíře legionáře byla v době od 1. do začátku 4. století tzv. lorica segmentata neboli lamelový pancíř, složený z prsních a zádových plátů, z kovových pásků kryjících ramena a podobných pásů obepínajících dolní část hrudi až po pás. Tyto kovové pásy bývaly připevněné na kůži nebo na silném plátně a složené tak, aby dovolovaly volný pohyb. K ochraně citlivých partií sloužily vojákům jednoduché kožené nebo kovem vyztužené pásky visící od opasku, důstojníkům kovové plátky připevněné v jedné nebo dvou řadách, podle hodnosti, ke krátké suknici.

Scutum byl dřevěný štít obdélníkového tvaru (120x75 cm). Tvořily ho vrstvené a lepené dřevěné pásy, což mu dodávalo nejen pevnost a pružnost, ale i oblý a vypouklý tvar. Vnější stranu pokrývala surová kůže, hrany byly zpevněny plechem. Kovová puklice uprostřed štítu plnila určitou roli v boji a současně tvořila střed nejrůznějších kovových i malovaných ornamentů a legionářských emblémů, které vnější stranu štítu pokrývaly.

Oděv důstojníků se lišil od oblečení prostých vojáků spíš jen kvalitou a upraveností látky. Na tunikách měli odznaky svého stavu – příslušníci jezdeckého stavu úzký nachový pruh, kdežto senátoři široký. Vojevůdcovským pláštěm bylo nachové paludamentum. Vysocí důstojníci a pretoriáni dávali přednost umělečtějším pancířům šupinovým, setkat se bylo možno i s drátěnou košilí. Velitelé a císaři nosili pevný pancíř zvaný lorica musculata, tepáním vymodelovaný na tělo a někdy bohatě zdobený.

V článku byly použity údaje z anglické a německé encyklopedie.

• Leonid Křížek, Zdirad J. K. Čech: Encyklopedie zbraní a zbroje. Libri Praha 1997, s. 20.

• Cingulum militare
• Přilba

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Římská zbroj na Wikimedia Commons