Štefan Major

Pocházel z maďarské dělnické rodiny. Absolvoval učitelský ústav, později působil jako učitel a novinář socialisticky orientovaných maďarských novin na Slovensku.[4] V roce 1920 se podílel na organizování generální stávky na jižním Slovensku.[5] Byl zakládajícím členem KSČ.[2] Podle údajů k roku 1930 byl profesí učitelem v Nitře.[6] V letech 1933–1935 absolvoval Mezinárodní leninskou školu v Moskvě.[4]

V parlamentních volbách v roce 1925 získal za Komunistickou stranu Československa poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1929.[7] Mandátu byl zbaven roku 1932 rozhodnutím volebního soudu, jeho křeslo zaujal Štefan Bazala.[8] Ve 30. letech 20. století už patřil mezi hlavní funkcionáře KSČ na Slovensku.[9] Za druhé světové války působil v komunistickém exilu v Moskvě,[10] kde působil v aparátu Komunistické internacionály a současně i ve slovenském vysílání moskevského rozhlasu.[4]

V letech 1950–1963 zasedal v Ústředním výboru Komunistické strany Slovenska. IX. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Po válce byl v letech 1945–1951 ředitelem tiskového podniku Pravda v Bratislavě a v letech 1951–1957 československým velvyslancem v Maďarsku, kde prožil maďarské povstání, v jehož průběhu poskytoval na zastupitelském úřadě útočiště některým maďarským komunistickým politikům. Po návratu do vlasti byl penzionován, ale členem bratislavského ÚV KSS zůstal až do své smrti.[4] V roce 1955 mu byl udělen Řád republiky, roku 1957 Řád práce a Řád Klementa Gottwalda.[11][5] Zemřel v září 1963 po těžké a dlouhé chorobě.[2]

Když byl v roce 1956 propuštěn komunistický funkcionář Laco Novomeský z vězení, kam se dostal v rámci zmanipulovaných soudních procesů v 50. letech, vyjádřil se ke svému osudu s tím, že jeho uvěznění bylo účelovým krokem, aby mohli vyniknout jistí funkcionáři. Mezi nimi zmínil i Štefana Majora. Historik Jan Rychlík se ale domnívá, že v případě Majora se Novomeský mýlil, protože Štefan Major byl v inkriminované době velvyslancem v Budapešti, což nebyl kariérní vzestup, a roku 1957 byl poslán do penze.[10]