Štír nejjedovatější

Štír nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus) též známý jako štír smrtonoš, je druh štíra, který má nejúčinnější jed ze všech štírů na světě. Vzhledem k malé kapacitě jedového váčku uvnitř telsonu způsobí méně úmrtí než štír tlustorepý (Androctonus australis).

Štír nejjedovatější
Leiurus quinquestriatus
Vědecká klasifikace
ŘíšeŽivočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Podkmenklepítkatci (Chelicerata)
Třídapavoukovci (Arachnida)
Řádštíři (Scorpionida)
Čeleďštírovití (Buthidae)
Rodštír (Leiurus)
Binomické jméno
Leiurus quinquestriatus
Ehrenberg, 1828
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Areál rozšíření

Leiurus quinquestriatus se vyskytuje v suchých až pouštních oblastech Afriky (Alžírsko, Čad, Egypt, Etiopie, Libye, Mali, Niger, Somálsko, Súdán a Tunisko) a Asie (Egypt, Izrael, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Omán, Katar, Saúdská Arábie, Sýrie, neevropské Turecko, Spojené arabské emiráty, Jemen).

Vytváří dva poddruhy: L. q. quinquestriatus (Ehrenberg, 1828), který se se vyskytuje v severní Africe a Čadu, Súdánu, Nigeru a Somálsku, a L. q. hebraeus (Birula, 1908), který se vyskytuje v Izraeli, Libanonu, Sýrii až po Katar, Omán a Jordánsko. L. q. hebraeus má hrubší články metasomy.[1]

Jedovatost

Bodnutí tímto štírem je nejbolestivějším bodnutím ze všech štírů. Po průniku jedu nebezpečných druhů do oběhu se dostavují celkové příznaky otravy. První známkou bývá bolest v nadbřišku, citlivost až spontánní bolestivost břišních svalů. Pacient pociťuje svírání, suchost a škrábání v hrdle a snaží se kašláním odstranit neexistující překážku v dýchacích cestách. Současně se objevují poruchy řeči. V téže době nemocný pociťuje neklid, úzkost a podrážděnost. Zvýšená sekrece žláz se projevuje sliněním, někdy až formou řídké pěny kolem úst. Typickým příznakem je silné pocení. Dochází k uvolnění moči a stolice. Celkový neklid a svalové záškuby přecházejí v křeče. Dech se stává v dalším průběhu nepravidelný a postupně přechází v nepravidelné lapavé dechy. Smrt nastává zástavou dechu při obrně dýchacího centra a přímým účinkem jedu na buňky dýchacího centra. Průběh celého onemocnění bývá jen zřídka delší než 2 až 3 dny.[zdroj?]

Proti jeho jedu se vyrábí sérum.

Chov

Chov je poměrně snadný, přesto se kvůli jedovatosti nedoporučuje. Tento štír je mnohem rychlejší, aktivnější, a hlavně agresivnější než podobný severoafrický štír Androctonus australis. Jako substrát do terária se hodí písek. Terárium musí mít minimální rozměry 30 × 20 × 20 cm (d. v. š.). Leiurus quinquestriatus si nevyhrabává nory. Jako úkryt je dobrý kámen, ale nesmí být podepřený tak, že jej může štír shodit a zavalit se. Leiurus quinquestriatus je poměrně aktivní a silný druh a i to, co vypadá pevně, nemusí být. Je nutné, aby teplota byla vyšší, až 35 °C ve dne s nočním poklesem na 25 °C. Vlhkost je nutné udržovat minimální, okolo 40 %. Štír při vyšší vlhkosti může onemocnět plísněmi a mohou mu černat a odpadávat končetiny. Vodu k napájení je třeba dodávat rosením terária jednou měsíčně v dostatečném množství, které štíra uspokojí a neublíží mu. S výjimkou páření je nutné chovat štíry odděleně, a to i mláďata.

Neměl by být chován nikým jiným než vědci a zkušenými chovateli.

Reference

  1. Štír nejjedovatější Leiurus quinquestriatus (Ehrenberg, 1828). In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 12. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id478690/

Literatura

  • KŮRKA, Antonín a KOVAŘÍK, František. České názvy živočichů. VI., Pavoukovci (Arachnida) I., pavouci (Araneae) a štíři (Scorpiones). Praha: Národní muzeum, 2003. 167 s. ISBN 80-7036-154-9.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.