Škola uměleckých řemesel

V roce 1937 Karel Plicka společně s ředitelem školy Josefem Vydrou a Františkem Trösterem připravili návrh, podle kterého by na Škole uměleckých řemesel měly existovat oddělení oděvní kultury a oddělení malířské, grafické, reklamní, aranžérské, keramické, „dřevorobráběcí“, „kovorobráběcí“, fotografické a filmové.

Kinematografický obor v Bratislavě byl v Evropě třetí školou pro filmaře po římském Centro Sperimentale di Cinematografia (Experimentální filmové centrum, 1935) a moskevské škole Všesvazový státní institut kinematografie (1919).

V Československu se už déle uvažovalo o potřebě filmové školy. Názory zformulované na půdě Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze patří k prvním veřejně předneseným koncepcím. Hlavní tajemník ústavu dr. Tomáš Trnka hovořil o potřebě filmové školy v dubnu 1932 a profesor Ing. Ferdinand Pujman nastínil plán filmové školy, která by byla vytvořena za spolupráce „Státní konzervatoře“, AVU, České techniky, Umělecko-průmyslové školy a jiných odborných učilišť. Podle Pujmana měla filmová škola sestávat z oddělení pro filmové kameramany, oddělení hereckého a režisérského. V praxi se však v roce 1932 uskutečnily pouze seminární kurzy pro režiséry, herce a kameramany, na kterých přednášeli Václav Tille, Karel Smrž, F. Kocourek.

Plicka a Vydra jako první v Československu zrealizovali to, o čem jiní jen uvažovali. Z bratislavské zkušenosti vycházela pozdější zlínská iniciativa Otakara Vávry a Jindřicha Honzla (Navrhujeme školu pro výchovu filmového dorostu, Zlín 1939).

Plickův kurz chtěl „vychovat režiséry a kameramany dokumentárních filmů (I. skupina), promítače a osvětlovače (II. Skupina), zaměstnance hospodářské správy (III. skupina)“. Této třístupňové diferenciaci předcházela obsažná teoretická předpříprava, která zahrnovala skicování, návrhy a montáž obrázků, dějiny umělecko-historických slohů, teorii námětu, scénáře, výpravu filmu, reklamu, elektrotechniku ​​pro promítače a operátory, předpisy a organizaci kin, přehled literatury o filmu. Počítalo se s desetiměsíční výukou pro 12 žáků. Ze studentů, kteří navštěvovali první nedokončený ročník kurzu, se někteří později prosadili jako známí filmoví autoři. Jeho účastníky byli Viktor Kubal, Karol Krška, Ján Kadár, Irena Blühová nebo Barbara Eisler-Zsigmondy.

V letech druhé světové války se v Plickově průkopnické iniciativě nijak nepokračovalo. Příští autoři Nástupu (Paľo Bielik, Karol Krška, Eugen Mateička, Ján Fintora) se připravovali na studijních pobytech ve filmových studiích Wienfilm ve Vídni, Studio Barrandov v Praze, UFA v Berlíně a Babelsberg v Mnichově. Nástup utvořil speciální fond pro udělování stipendií, o filmové škole se neuvažovalo.

V ilegálních filmových kruzích Protektorátu se v představách o poválečném uspořádání kinematografie rozvíjela Plickova idea i praktické zkušenosti ze Školy uměleckých řemesel. Jejich vyvrcholením se stalo zřízení Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze (FAMU) v listopadu 1946.

Jejím prvním děkanem byl právě Karel Plicka. Pražská FAMU byla zpočátku jediným místem v Československu, kde se mohli studenti vzdělávat v oboru. V roce 1950 byla založena Vyšší filmová škola v Klánovicích u Prahy. Na Plickovy začátky filmového školství navázalo oddělení filmové dramaturgie na Katedře dramaturgie a divadelní vědy otevřené na VŠMU v Bratislavě.