Šatrandž

Šatrandž je strategická desková hra pocházející z Persie, kde vznikla někdy v 6. či 7. století ze starší hry indického původu čaturanga. Prostřednictvím Arabů se šatrandž dostala do Evropy, kde z ní v patnáctém století vznikly moderní šachy. Ty ji pak postupně vytlačily, protože byly rychlejší a takticky zajímavější.

Šatrandžové figury
Král (šáh)
Vezír (fers)
Věž (rúch)
Alfil (fill)
Jezdec (faras, asb)
Pěšec (baidak, sarbaz)

Pravidla a charakteristika
a b c d e f g h
8 8
7 7
6 6
5 5
4 4
3 3
2 2
1 1
a b c d e f g h
Počáteční postavení

Figury

Pravidla hry se od indického předchůdce lišila především tím, že odpadl prvek náhody. Král, věž a jezdec již táhli s výjimkou rošády stejně jako v moderním šachu. Alfil, předchůdce střelce, se pohyboval po diagonále, ale pouze o dvě pole. Mohl však překročit kámen, který mu stál v cestě. Vezír, předchůdce dámy, se pohyboval rovněž po diagonále, ale pouze na sousední pole. Pěšec na výchozím poli neměl právo dvojkroku a poté, co dospěl na poslední řadu, se mohl proměnit pouze ve vezíra. Výhru bylo možno dosáhnout nejen matem, ale i patem nebo sebráním všech soupeřových kamenů. Královské křídlo je v šatrandži umístěno na opačné straně než v šachu.

Tábie

Teorie zahájení pro šatrandž byla vypracována v podobě takzvaných tábií, standardních postavení vznikajících asi po dvanácti až čtrnácti tazích. Bylo tomu tak především proto, že díky omezné pohyblivosti figur se hra v partiích rozvíjela pomalu, těžkopádně a bez většího vzruchu. Aby mohlo dříve dojít k dotyku bílých a černých kamenů, začínaly partie těmito předem stanovenými pozicemi (anglický historik H. J. R. Murray jich napočítal třicet jedna).

Mansúby

Vznikaly rovněž tzv. mansúby (tj. uměle vytvořená postavení před zakončením partie, předchůdci moderního šachového problému). Jejich podstatným znakem bylo, že cesta k výhře, kterou má řešitel najít ze zdánlivě beznadějné pozice, je možná jen neustálým ohrožováním (šachováním) krále, často i za cenu obětí.

Velmistři šatrandže

Zachovala se jména řady předních hráčů šatrandže, takzvaných áliů („velmistrů“)[1]. Jsou to především:

  • Sa‘id bin Jubair (asi 665 – asi 714), černý hráč z Afriky, povoláním soudce, první historicky doložený hráč, který ovládal hru naslepo,
  • Abu'n-Na'am, Rabrab, Džábir al-Kúfí a Abdul Džafar al-Ansárí, první jmenovaní aliové, tj. velmistři šatrandže. Tento titul jim udělil roku 819 syn Hárún ar-Rašída chalífa al-Ma'mún (vládl v letech 813 – 833), který sám rád šatrandž hrál. Udělování velmistrovského titulu pak zůstalo v pravomoci chalífů i nadále.
  • al-Ádlí (asi 800 – asi 870), který byl v první polovině 9. století považován za nejlepšího hráče na světě,
  • ar-Rází, autor knihy Latif fi‘š–šatrandž (kolem 845, Elegance v šachu), který si v roce 847 vybojoval titul nejsilnějšího hráče své doby, když porazil al-Ádlího v zápase na dvoře chalífy al-Mutavakkila (vládl v letech 847 – 861).
  • al-Mavárdí, bagdádský velkovezír, který po smrti ar-Rázího o sobě tvrdil, že on je nejlepší hráč světa. Toto tvrzení však vzalo za své, když prohrál na dvoře chalífy Al-Muktafího (vládl 902 – 908) zápas s as-Súlím. Jeho porážka byla prý tak drtivá, že byl nucen vzdát se úřadu a byl v něm nahrazen právě as–Súlím.
  • as-Súlí (asi 854 - 946), nejznámější arabský mistr šatrandže, učenec a historik.
  • Abulfaradž al-Muzaffa ibn Sa’id (zemřel roku 970), žák as-Súlího známější pod svou přezdívkou al-Ládžládž (Koktavý). Ten kolem roku 920 napsal knihu Kitáb mansubat as-Šatrandž (Kniha šachových problémů). Ta je sice ztracena, ale dle dochovaných pramenů obsahovala především analýzy zahájení ze zápasů mezi as-Súlím a al-Ládžládžem.

Reference
  1. VESELÝ, Jiří; KALENDOVSKÝ, Jan; FORMÁNEK, Bedrich. Malá encyklopedie šachu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 430 s. , heslo Šatrandž

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.