Řecko-baktrijské království
Řecko-baktrijské království existovalo zhruba mezi léty 250 až 125 př. n. l. Toto helénistické království se nacházelo ve střední Asii a zahrnovalo území Baktrie, Sogdiany a dalších územních celků.
Řecko-baktrijské království
| |||||||||||
geografie
| |||||||||||
Baktra, Alexandrie na řece Oxu | |||||||||||
rozloha: |
2 500 000 km² (184 př. n. l.) | ||||||||||
obyvatelstvo | |||||||||||
národnostní složení: |
|||||||||||
státní útvar | |||||||||||
státní útvary a území | |||||||||||
|
Království bylo založeno okolo roku 250 př. n. l., kdy příznivou situaci pro cestu k moci využil místní satrapa Diodotos k odtržení rozsáhlého území od tehdejší seleukovské říše. Hlavním městem nového království se stala Baktra (dnešní Balch). Společně s nově vzniklým řecko-baktrijským královstvím se odtrhla i Parthie. Když se Diodotovi nepodařilo Parthii dobýt, uzavřel s ní jeho syn Diodotos II. oboustranně výhodné příměří. Kolem roku 180 př. n. l. pronikli baktrijští Řekové do severní Indie, což vedlo ke vzniku řecko-indického království, jež přetrvalo až do konce 1. století př. n. l.
Historie
Seleukovská satrapie Baktrie
Území Baktrie, Sogdiany, Margiany a Árie bylo v letech 329-323 př. n. l. součástí říše Alexandra Velikého. Po jeho smrti indický panovník Čandragupta Maurja (řecky Sandokottis) porazil makedonského vazala v severozápadní Indii a začlenil oblasti Paňdžábu (Pentapotamie, Pětiříčí) a Gandháry (gandhárská pole) do sjednoceného indického státu. Za vlády Alexandrových nástupců Baktrie připadla seleukovcům. Král Seleukos I. Níkátór se v roce 305 př. n. l. utkal v boji s Čandraguptou, byl poražen a musel postoupit indickému státu provincii Árii, část Gedrósie (dnes Balúčistán), Arachósii (oblast v jihozápadním Afghánistánu) a Paropamisdai. Seleukos I. udržoval diplomatické vztahy s Indií. Vyslal na dvůr krále Čandragupty historika Megasthena, do hlavního města Pátaliputry na řece Ganze (dnešní Patna ve státu Bíhar). Megasthenés sepsal dílo Indica o historii a o soudobých poměrech v Indii.[1] Seleukos I. vyslal také rukojmí a posly (podle podepsané mírové smlouvy) a tak se na Magadhský dvůr usadili Řekové a Makedonci- umělci, řemeslníci, hudebníci a vojáci.[2] Seleukos I. okolo roku 295 př. n. l. jmenoval svého syna Antiocha I. spoluvládcem a místodržitelem pro východní oblasti říše, jako král Antiochos I. Sótér vládl v letech 281-261 př. n. l. Za vlády seleukovců byla znovu zakládána města založená Alexandrem Velikým, která zanikla.
Nezávislé řecko-baktrijské království
Za panování dalšího seleukovského krále Antiocha II. Thea vyhlásil seleukovský satrapa Diodotos nezávislost Baktrie a Sogdiany. Války, které mezi sebou vedli další dva příbuzní ze seleukovské dynastie, bratři Seleukos II. Kallinikos a Antiochos Hiérakos, přispěly k tomu, že v Baktrii se mohlo osamostatnit řecko-baktrijské království s vlastním vojenským králem.[3] Osamostatnění Baktrie bylo také usnadněno vývojem v seleukovských provinciích Parthii a Hyrkánii, které ležely v dnešním Turkmenistánu. Arsakovci vytvořili Parthskou říši a král Seleukos II. Kallinikos je nedokázal porazit. Antiochos III. Veliký podnikl vojenské tažení v letech 212-205/204 př. n. l. a svedl úspěšné boje v Hyrkánii a Parthii. Hlavní město Baktru (poblíž dnešního města Balch) však nedobyl ani po dvou letech obléhání (208-206 př. n. l.) a tak podepsal příměří s baktrijským králem Euthydémem I. a uznal nezávislost řecko-baktrijského království.[4] Okolo roku 205 př. n. l. Antiochos III. pokořil indického vládce Subhágasénu (řecky Sophagasenas) a vrátil se do Sýrie, aby čelil vpádu Římanů.
Králové řecko-baktrijského království (asi 255/250-130 př. n. l.)
Apollodor Artemitský napsal, že ekonomická prosperita řecko-baktrijského království na počátku 2. st. př. n. l. vytvořila předpoklady pro expanzivní politiku králů (v Baktrii a Sogdianě byla velmi úrodná půda). Král Diodotos I. (255/250-235 př. n. l.) podnikal neúspěšné pokusy o podmanění území sousední Parthie. Jeho syn, Diodotos II. (235-225 př. n. l.) uzavřel spojeneckou dohodu s panovníkem Arsakem (Parthie se jevila jako vhodný nárazníkový stát).[5]
Euthydémos I. (225-190 př. n. l.) byl uzurpátorem trůnu, přerušil dynastickou návaznost. V letech 208-206 př. n. l. uplatnil své vojenské umění v bitvě s Antiochem III. Velikým a uhájil nezávislost království. Poté rozšířil baktrijské panství o Ašókovy provincie Árii, Paropamisos, Arachósii a Drangianu (údolí řeky Hílmandu v Afghánistánu, moderní Seistán).[6] Rozšiřování území řecko-baktrijského království probíhalo v období úpadku indického státu. Indická říše, sjednocena Čandraguptou I. z dynastie Maurjů a rozšířena jeho synem Bindusarou a jeho vnukem Ašókou (272-232 př. n. l.) na celý indický subkontinent, se v průběhu dalších staletí rozpadla na jednotlivá malá království nebo knížectví (nejdéle se udržela v povodí Gangy do roku 185 př. n. l.).[7]
Král Démétrios I. Baktrijský, syn Euthydéma I., v osmdesátých letech 2. st. př. n. l. posunul hranice řecko-baktrijského království daleko na jih a na východ. Dobyl oblast dolního toku Indu (Sindh), Gandháru a Paňdžáb. Do severní Indie (Madjadéši) vedl vojenské tažení okolo roku 183/181 př. n. l. směrem na sídelní město dynastie Šungů, Pátaliputru v regionu Magadha.[8] Pataňdžali (současník indického krále Pušjamitry I.) napsal ve svém komentáři k Pániniho gramatice Mahábhášja, že Javanové obléhali Sakétu (v Avadhu) a Mádhjamiku. Mladší purana Gárgísanhita (součást Jugapurány) sdělovala, že Řekové obsadili zemi Paňčalů, Mathuru a postoupili k Pátaliputře. Dodává, že javanovská vojska se musela stáhnou kvůli vnitřním rozbrojům a vrátit se do Baktrie. Démétrios I. musel tažení přerušit- v Baktrii vypukla občanská válka. Řekové ztratili ve prospěch indického krále Madhjadéšu a dočasně i části Paňdžábu a dolního Sindhu. Král Démétrios I. v bitvě v Baktrii padl. Velitel vojska Eukratidés se zmocnil vlády převratem.[9]
Král Eukratidés I. (asi 175/170 -145 př. n. l.) byl pro své vojenské schopnosti srovnáván se svým současníkem a západním sousedem, parthským králem Mithridatem I. Parthský král využil zaneprázdnění Eukratida I. ve válkách a připojil provincii Margianu ke svým državám. Eukratidés I. rozšířil své království až k městům Takšašila a Puškalávatí v severozápadní Indii. Musel však do konce svého panování válčit proti nově vzniklým nezávislým panstvím příslušníků Euthydémova rodu v severozápadní Indii a v Afghánistánu (svědectvím jsou nalezené mince s jmény vládců). Je známo přes 30 jmen řeckých vládců z dynastií euthydémovské a eukratidovské.[10] V lokalitě Ai-Chanúm bylo odkryto Eukratidovo královské město s pevností, palácem, svatyněmi, divadlem a gymnasiem. Stříbrné a bronzové mince raženy s portréty králů mají vysokou uměleckou hodnotu.[11]
Posledním řeckým králem na baktrijském území byl Héliokles I. (145-130 př. n. l.).
Okolo poloviny 2. st. př. n. l. se přehnala Střední Asií vlna nomádských Šaků, následována ještě ničivějšími kmeny Jue-č´(které byly nuceny ustoupit ze stepí na západních hranicích Číny před svazem bojovných Siungnů, snad Hunů). Právě jue-č´ské kmeny ukončily vládu Řeků. Po roce 130 př. n. l. Řekové museli nedobrovolně opustit své baktrijské království a ustoupit na jih od Hindukúše a na severozápad až ke Gandháře.
Provincie řecko-baktrijského království
Pro vystižení polohy řecko-baktrijského království je potřeba se ujednotit v názvu území, které je popisováno v cizojazyčné literatuře jako Střední, Centrální nebo Vnitřní Asie. Archeologové [12] používají pojem Střední Asie pro označení souhrnného území států Uzbekistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu a většin území jejich jižního souseda, Afghánistánu.
Baktrie
Centrální provincie řecko-baktrijského království, Baktrie, se nacházela v severovýchodním Afghánistánu a v jižních částech Uzbekistánu a Tádžikistánu. Baktrie byla vymezena pohořím Hindukúš na jihu a na jihovýchodě a horstvy Hissár a Pamír na severu a severovýchodě. Nacházela se na dolním toku řeky Óxu (mod. Amudarji na území Afghánistánu). Pouze západní hranice je nezřetelná, ležela kdesi ve stepích středního toku Amudarji.
K Baktrii přiléhala ze severu provincie Sogdiana (na území Uzbekistánu a Kazachstánu), provincie Margiana ze severozápadu (na území Turkmenistánu) a provincie Árie (Areia) z jihozápadu (na území západního Afghánistánu). Na jihovýchodě sousedila s oblastí Paropamisadai (Paropamisos u řeky s dřívějším názvem Kófén),[13] která patřila indickému panovníku.
Sogdiana (Sogd)
Provincie Sogdiana, ležící v Uzbekistánu a Kazachstánu, byla ohraničena ze západu a východu řekami Óxos (mod. Amudarja) a Jaxartés (mod. Syrdarja). Tok řeky Syrdarji se utváří ze dvou řek Naryn a Karadarja pramenících v pohoří Ťan Šanu v Kyrgyzstánu, jejichž soutok je v nejúrodnějším údolí Sogdiany, Ferghana (na území Uzbekistánu, vklíněné mezi územím Kyrgyzstánu a Tádžikisánu). V oblasti oáz mezi řekami Óxos a Jaxartés se nacházela starověká obchodní města Marakanda (mod. Samarkand) a Búchara. Tudy procházela hedvábná cesta z Číny přibližně od 2. st. př. n. l. (podle záznamu z doby dynastie Chan, 206 př. n. l.-220 n. l.)[14] a pokračovala dále přes pouště Střední Asie až na středozemní pobřeží Malé Asie (památkou na tu dobu je archeology objevený systém drobných opevnění, spojující a chránící dálkové cesty a průchody horskými pásmy v Surchandarijské oblasti jižního Uzbekistánu, kde se nachází opevněné sídlo Šerabádské oázy).[15]
V oblasti východně od Kaspického moře a jižně od Aralského jezera až po řeku Syrdarji, kočovali ve stepích Skythové (Řekové je nazývali Massageti, k ním patřil i kmen Parnů s náčelníkem Arksakem, který založil Parthskou říši).[16]Další oblast stepí v Kazachstánu byla obývána kočovnými nomádskými kmeny Šaků (persky Saků), sídlícími na horním toku řeky Syrdarji v Kazachstánu a okolo jezera Issyk-kul v Kyrgyzstánu (odkud je ve 2. st. př. n. l. začali vytlačovat od východu se pronikající kmeny Jue-č´).[17]
Margiana
V provincii Margianě, sousedící s Parthií, se nacházelo starověké obchodní město, kterým procházela tzv. velká hedvábná stezka z Číny. Město měnilo názvy podle vládců: Alexandreia, Antiocheia Margiané, Merv a dnešní Mary v Turkmenii. Za vlády parthského krále Mithridata I. v letech 171-138 př. n. l. řecko-baktrijské království přišlo o území Margiany. Parthská říše poté bohatla z obchodu se zbožím z Indie a Číny hedvábnou stezkou přes Perský záliv a Mezopotámií až do velkých překladišť na půdě římské říše.[18]
A za vlády parthského krále Mithridata II. (124-87 př. n. l.) opuštěné území řecko-baktrijského království v důsledku nájezdů Šaků patřilo Parthům. Šaky usídlil v jižním Afghánistánu.
Árie (Areia)
V úrodné zemědělské oblasti Árie bývalo starověké město Artakoana, vedle kterého poblíž Alexandr Makedoský postavil opevněné město Alexandrie Areia (pozdější Areión, mod. Herát).
Od dob Alexandrova tažení, v řecko-baktrijském království žilo smíšené, zčásti helenizované obyvatelstvo, jeho významnou složku tvořilo iónští Řekové (odtud označení Řeků prákrtským termínem Jóna a sanskrtsky Javana v indických písemnostech).[19]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Greco-Bactrian Kingdom na anglické Wikipedii.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 66.
- Zaniklé civilizace. 1. vyd. Praha: Reader's Digest Výběr, 2003. 320 s. ISBN 80-86196-65-8. S. 174, 177.
- Dějiny světa. Globální dějiny od počátků do 21. století, Díl 2: Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr.. 1. vyd. Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2012. 478 s. ISBN 978-80-7429-292-7. S. 186, 190.
- Velký atlas zaniklých civilizací. 1. vyd. Bratislava: nakladatelství Mladé letá, 2000. 320 s. ISBN 80-06-01003-X. S. 227–232.
- ROUX, Jean-Paul. Dějiny Střední Asie. 1. vyd. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2007. 435 s. ISBN 978-80-7106-867-9. S. 61–63.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 82.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 76–79.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 84.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 83.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 83, 85.
- BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. Civilizace starověkého Středomoří. Praha: nakladatelství Svoboda, 1984. 547 s. Dostupné online. S. 365.
- STANČO, Ladislav. Do srdce Asie: 10 let české archeologie ve Střední Asii. 1. vyd. Praha: Universita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, 2012. 106 s. ISBN 978-80-7308-430-1. S. 7.
- ARRIÁNOS. Tažení Alexandra Velikého. Praha: vydavatelství Svoboda, 1972. 347 s. S. 334.
- Ilustrovaná historie lidstva. Velké civilizace: Kultura a společnost starověku. 1. vyd. Praha: vydavatelství Argo, 2006. 463 s. ISBN 80-7203-778-1. S. 118, 120.
- STANČO, Ladislav. Do srdce Asie: 10 let české archeologie ve Střední Asii. 1. vyd. Praha: Universita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, 2012. 106 s. ISBN 978-80-7308-430-1. S. 42.
- ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků (Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie). Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2015. 281 s. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 15, 40.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. 1. vyd. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 86.
- BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. Civilizace starověkého Středomoří. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1984. 547 s. Dostupné online. S. 484.
- STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 81.
Literatura
- ŚWIDERKOVÁ, Anna. Tvář helénistického světa. Praha: Panorama, 1983.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Řecko-baktrijské království na Wikimedia Commons