Acht

Trest podobný achtu se objevuje už v římském právu, acht se však odvozuje od germánského zvykového práva. Ustanoven byl v Saském zrcadle (Sachsenspiegel) ve 13. století,[1] které rozlišuje mírnější soudní acht (verfestung) a těžký (říšský) acht. Soudní acht má sloužit jako donucovací prostředek, aby se obviněný dostavil k soudnímu řízení, proto jím není nijak dotčen majetek obviněného a jeho působnost se omezuje jen na příslušný soudní okrsek. Pokud se obviněný dostaví k soudu, soudní acht je odvolán. Pokud se však k soudu nedostaví do roka a do dne od vynesení soudního achtu, je mu acht zpřísněn na říšský acht, tzv. aberacht, který má platnost po celé Říši.

Kromě Říše se trest podobný achtu vyskytoval také např. v anglickém nebo francouzském právu, kde se de facto rovnal vyhnanství.

Acht se nejčastěji uvaloval na politicky nepřizpůsobivá říšská knížata. Mezi osoby, potrestané achtem patří např.:

• Jindřich Bavor (od r. 976)
• Jindřich Lev (od r. 1180)
• Přemysl Otakar II. (od r. 1276)
• Václav II. (od r. 1304)
• Martin Luther (od r. 1521)
• Fridrich Falcký (od r. 1621)

Trest achtem byl naposledy použit v roce 1706 na kurfiřty kolínského a bavorského za jejich paktování s Francií. V roce 1711 totiž císař Karel VI. ve volební kapitulaci musel ustanovit, že acht musí být schválen stavy, takže se ho už nikdy nepodařilo prosadit – například v r. 1758 nebylo schváleno uvržení achtu na pruského krále Fridricha Velikého.