Ňura

(1. obraz – Zákoutí u tanečního sálu) Ňura se na plese velmi dobře baví. Konečně se seznámila s básníkem, kterého již dlouho obdivovala. On, velký elegán s bezchybným společenským chování, se nyní snaží Ňuře zaimponovat a ta s ním vesele konverzuje, dokud ji jiný tanečník neodvede k tanci. Básník je rozladěn a vybije si nelibost na udýchaném studentovi, který si přišel vypůjčit židli. Ňura se vrací ještě dříve, než waltz dozněl, a viní z toho tanečníkovu neobratnost. Pokračují s básníkem v hovoru a ten se teprve teď mimoděk dozvídá, že Ňura je vdána.

Ples se chýlí ke konci, zábava v tanečním sále vrcholí a rozhazují se konfety. Až do zákoutí k Ňuře dolétne serpentina a ona si od básníka vyprosí, aby jí na proužek papíru napsal nějaký verš na památku. Zatímco tak básník činí, objeví se Ňuřin manžel. Ňura v rozpacích oba pány seznamuje a manžel ji odvádí domů.

(2. obraz – Byt Ňury a jejího manžela) Manželé se vracejí pozdě k ránu z bálu. On má dobrou náladu. Dobře si všímal, jak byla Ňura obletována mnoha muži, ale nepřikládá tomu váhu, spíše to lichotí jeho marnivosti. Ňura je podrážděna tím, jak ji má muž jen za svůj majetek, trofej a ozdobu, a reaguje podrážděně na neobratné projevy jeho erotického zájmu. Srovnává ho s citlivým a oduševnělým básníkem a mezi manželi dochází k hádce. Když choť rozezleně odejde, utvrzuje se Ňura ve své představě četbou improvizovaných veršů, které jí básník zanechal. Manžel se vrací. Dochází mu, že Ňuřino vzplanutí není jen vrtochem okamžiku, a snaží se jí klidně a rozumně vysvětlit, že nový známý k ní necítí opravdovou lásku, kvůli které by stálo za to dát všanc manželství i společné dítě. Brzy však ztratí sebeovládání a rozhovor končí ještě větší hádkou než prve, ba i násilím.

(3. obraz – Byt Ňury a jejího manžela) Ňura a básník udržují poměr. Nyní sedí v Ňuřině saloně v důvěrném hovoru při ztlumeném světle. Služka Marja oznamuje, ž se nenadále vrací manžel. Ňura básníka pobízí, aby se vzdálil, ale ten furiantsky zůstává a chce manžela konfrontovat. Oslovuje ho lehkým konverzačním tónem, ale manžel na hru nepřistoupí, posílá Ňuru pryč a pak básníka nejprve vyzývá, pak prosí, aby zanechal svých návštěv u nich. Ale básník odpovídá s cynickým posměchem a rozdurděný manžel na něj vytáhne revolver. Pustí se s básníkem do rvačky, přičemž převrhne lampu. Jsou slyšet políčky a pak dvě rány. Marja a Ňura vyděšeně přibíhají. Nikdo sice není zraněn, ale Ňura prohlašuje svůj úmysl manžela i synka opustit. Vzápětí musí Marja oznámit příchod domovníka a strážníka, které přivolaly hluk zápasu a výstřely. Básník vše narychlo zorganizuje a oba muži nalézají trojici ve fingovaném společenském hovoru – básník právě vypráví židovskou anekdotu. Scéna, která ještě před chvílí hrozila tragédií, tak končí groteskou.

(4. obraz – Byt Ňury a jejího manžela) Ňura se skutečně odstěhovala do penzionu a odmítá jakýkoli styk s manželem i synem. Manžel chce využít malého Kosťu, aby získal jeho matku zpět, a nechává ho zatelefonovat matce. Mateřské srdce neodolá a Ňura se synem hovoří o dětských starostech. Když se však Kosťa prořekne, že tatínek stojí vedle něj, Ňura lest prohlédne a ihned zavěsí. Kosťa se rozpláče a Marja ho odvádí, zatímco manžel se marně snaží oživit mrtvé spojení. Je neúspěchem zlomen.

(5. /1. obraz – Ňuřin pronajatý byt) Manžel vyhledal Ňuru v jejím nynějším bydlišti a snaží se ji přesvědčit, aby se k němu a k dítěti vrátila. Snesl by i, aby přitom pokračovala ve svém poměru s básníkem. Ňura jej však rozhodně odmítá: svůj odchod z manželství bez lásky a vzájemné úcty považuje za definitivní a jakékoli nové sblížení za vyloučené. O samotě pak přemítá nad vážností své situace. Když pak básník přijde, vyhýbá se vážnému hovoru a místo toho ji zahrnuje jen povrchními slovy o lásce a lacinými něžnostmi, odtahuje se od něj. Ale básník její potřebu duševního porozumění nechápe, naopak je jejími slovy popuzen. Cynicky ji uráží a opouští ji. Ňura si musí přiznat, že se od milence nedočkala pochopení stejně jako od manžela, a jediné východisko vidí v dobrovolném ochodu ze světa.

(6. /2. obraz – Ňuřin pronajatý byt) Druhý den přibíhá básník, který se dozvěděl o Ňuřině pokusu o sebevraždu. V Ňuřině pokoji nalézá manžela a Marju. Dozvídá se od něj, že Ňuru našli ráno otrávenou a po převozu do nemocnice zemřela; on nyní zařizuje pohřeb. Se zoufalým pláčem sbírá Ňuřiny věci a odchází s Marjou. I básník truchlí nad zmařeným životem. Slova obou mužů jsou však povrchní a mají se skutečnou Ňurou málo společného. Klepny – vrátná, domovnice a uklízečka v penzionu – barvitě komentují nebožčiny rozhárané rodinné poměry.

(7. / 3. obraz – Světnice u Ňuřiných rodičů na venkově) Ňuřini staří rodiče obdrželi její deník, v němž se jejich dcera loučí se životem a se svými milými. Osvětluje také vlastní příčinu své sebevraždy: byla těhotná a nevěděla, kdo z obou mužů je otcem čekaného dítěte. Jakoby zdálky zaznívá Ňuřin konejšivý hlas: „Až budete tiše oba seděti a plakati nade mnou, má stará matko, stanu za Tvou židlí a budu hladiti Tvoje šedivé vlasy tak tiše, že toho ani nepocítíš…“[2][4]