Karađorđe Petrović

Narodil se 3. listopadu 1762 ve Viševaci.[1] Stejně jako jeho otec byl strážcem ovcí, což v té době nebylo jednoduché povolání (pokud se ovce ztratily, hrozil nelítostný trest od tureckých pánů). Pastevci tehdy žili spíše jako zbojníci. Karađorđe si svou odvahou, přímostí i smyslem pro spravedlnost získával stále větší úctu svého okolí. Dokonce si dovolil i zastávat se lidí při zvůli tureckých pánů. Vše vyvrcholilo, když chtěl Turek uplatnit právo první noci, které muslimové svým poddaným vnutili, u nevěsty Karađorđa. Vzbouřil se, Turka zabil, zakopal a utekl do Rakouska. Tam pak proti Turkům bojoval jako voják Rakouska a získal si pověst člověka, kterému se vyhýbají kulky.

Nakonec se Karađorđe vrátil do Turky ovládaného Srbska, do Topoly, kde se usadil. Stal se obchodníkem s dobytkem a ovcemi. V té době podle legend již v Turcích vzbuzoval strach. A to tím, že si Turkové dobře uvědomovali, jaký příklad dává ostatním a také svou odvahou. Ještě k tomu jim vždy utekl, když na něj např. poslali skupinu ozbrojenců, zmizel jim v lesích, nebo je pobil.

V Topole se mu 11. října 1806 narodil syn Alexandr Karađorđević, který se po jeho smrti stal hlavou dynastie a v letech 1842-1858 dokonce srbským knížetem.

Bitva o Mišaru

Na rozmezí 18. a 19. století se proti Turkům tvořily v Srbsku bojůvky a ve vzduchu bylo cítit povstání. Turci se snažili zlomit odpor násilím a zavraždili sedmdesát šest vážených Srbů. Měl mezi nimi být i Karađorđe, ale podařilo se mu včas se ukrýt. Turci tím ale vyvolali ještě větší vlnu nevole, a pak už jedna událost stíhala druhou. Važnější povstání vypuklo v roce 1804 jako následek dlouhodobých nepokojů, které vyvolávalo kruté prosazování slábnoucí turecké moci na svých balkánských teritoriích. Do čela tohoto povstání se nakonec v roce 1804 postavil právě Karađorđe, který byl v tom samém roce v Topole zvolen za vůdce Srbů a prvního srbského povstání proti Osmanské říši. A zpočátku velmi úspěšně, protože byl nekompromisní, ale spravedlivý. Zrádce a dezertéry zabíjel, věřil, že Srbové musejí táhnout za jeden provaz. Smrtí se mstil i těm, kteří kolaborovali s Turky, aby si nahromadili majetek. Srbové nejsou početný národ, ale dodnes jsou hrdí na to, jak Karađorđe vzdoroval a že o něm jako o velkém vojevůdci mluvil s uznáním i Napoleon Bonaparte.

Turci samozřejmě měli obrovskou převahu a Srby by drtili mnohem větší silou nebýt toho, že ji potřebovali i jinde - vedli válku s Ruskem (1806-1812) a dalšími evropskými státy. Srbové a Karađorđevicovy jednotky osvobodili část území a zřizovali školy.

Turci se však dále krutě mstili za své nedávné ostudné porážky a více než dříve terorizovali křesťanské obyvatelstvo. V rozporu se všemi mezinárodními dohodami Porta pokračovala v předešlém krvavém útisku křesťanů a drancování země bestiálními metodami středověkých asiatů.

V roce 1808 byl dokonce Karađorđe Petrović zvolen jako dědičný Nejvyšší vůdce Srbů. Pod hrozbou vpádu Napoleonovy armády, spojenec Srbů Rusko podepsalo mírovou smlouvu s Tureckem v Bukurešti v květnu 1812, pročež museli Srbové čelit osmanské armádě sami.

Karađorđeho povstalecké oddíly se z několika set mužů rozrostly na tisíce a porážely turecké řadové jednotky, které se stále více omezovaly pouze na udržení městských pevností a po řadě bojů vytvořil na území bývalého bělehradského pašalíku vládu, nezávislou na sultánovi. Turci se dál snažili Karađorđa buď zabít, nebo alespoň podplatit a nabízeli mu poklady. Úspěchy povstání však zmařily výsledky bukurešťského míru a Karađorđe v roce 1813 uprchl do Rakouska.[2].

Pomník Karađorđeho na Vračaru v Bělehradě, v pozadí chrám Sv. Sávy

V roce 1815 vypuklo druhé srbské povstání, které svým rozsahem a úspěšnosti nezaostávalo za povstání prvním. Vůdcem se stal Miloš Obrenović a jeho vítězné akce vedly až k mírovému jednání s Turky. Nemalý vliv na příznivý vývoj srbské situace měly i úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem,které zhatily turecké naděje na oslabení odvěkého nepřítele. Obrenovič dosáhl svého uznání dědičným srbským knížetem ze strany Porty roku 1830 a přesto, že byl negramotný, započal úspěšně s budováním základu srbského knížectví. Proces osamostatňování bývalého tureckého vazala probíhal pomalu a podléhal mnoha omezením mezi něž patřil i zákaz zřízení srbské armády.[3]

V Rakousku se ale roku 1817 nechal se přesvědčit, že je třeba potajmu se vrátit do Srbska a připravit a posílit rodící se další povstání společně s knížetem Milošem Obrenovićem. Ten však byl mezitím Turky za svoji účast v protitureckém hnutí omilostněn a také měl jiný plán na osvobození Srbska, který spočíval ve smírnějším postupu proti Turecku. Charismatický a v národě oblíbený vojevůdce Karađorđe Petrović však do těchto záměrů nezapadal a velmi se příčil Istanbulu.

Sultán přikázal knížeti Miloši Obrenovićovi, aby Karađorđeho zabil, ten ho ale nemohl a nedokázal zabít a tak úkol svěřil Nikolovi Novakovićovi. Ten úkol vykonal a 24. července 1817 Karađorđeho zabil.[4] Společně s kumpány mu usekl hlavu a tu na znamení loajality Miloš Obrenović poslal do Istanbulu (nikdy se už do Srbska nevrátila).[5] Protože se Karađorđe nevešel do připravené rakve, usekli mu nohy a dali vedle do pytle.

Na začátku minulého století byly ale Karađorđeho ostatky vyzdvihnuty a dnes jsou uloženy v rodinné hrobce v Oplenci. Na místě koliby, u které Karađorđa rozsekali šavlemi a sekerou (protože kulky mu prý neublížily)^[zdroj?] dnes stojí oltář a kostelík.

Nikola Novaković, který vlastní rukou usekl Karađorđovi hlavu, se později utopil a jeho rod se v Srbsku považuje dodnes za prokletý. Miloš Obrenović sice vládl nějaký čas Srbsku, ale syna mu zabili v puči sami Srbové. Ti se dodnes jako národ stydí za to, že utlačovatelům, Turkům, Srb vydal Srba.

Po zavraždění Karađorđe Petroviće se rozhořel krvavý boj o vládu a nepřátelství mezi dynastií Karađorđevićů a dynastií Obrenovićů. Spor skončil, když byla v roce 1903 vyvražděna královská rodina z dynastie Obrenovićů a Karađorđevićové se ujali vlády nad Srbskem.