Česká fonetická transkripce

Česká fonetická transkripce popisuje způsoby grafického zápisu mluvené řeči, jak se obvykle používají v české lingvistické literatuře.

Pro účely mezinárodního srovnávání ve fonetice a fonologii se používá Mezinárodní fonetická abeceda (IPA). Použití IPA je omezeno její relativně nízkou znalostí. Čeští lingvisté tradičně používají zjednodušenou českou transkripci, která si téměř vystačí se znaky české abecedy. Pro zvuky, pro které česká abeceda nemá znaky, si buď vypůjčují některé znaky IPA, nebo používají znaky vlastní. Od fonetické transkripce, která přesně zaznamenává zvuky, které v promluvě zazněly, je třeba odlišovat transkripci fonologickou, která od konkrétní zvukové realizace odhlíží a zaznamenává pouze fonémy (je tedy z hlediska repertoáru znaků potřebných pro zápis jednotlivých hlásek jednodušší).

Fonetická transkripce češtiny

Následující tabulka podává přehled 59 písmen zapisujících zvuky (hlásky) včetně délkových variant, které se vyskytují ve standardní české výslovnosti. Srovnává znaky IPA s tradiční českou transkripcí. Tam, kde je dáno více možností, první (levý) znak se obvykle používá v odborných textech, další jsou spíše využívány ve starších pracích a příručkách pro laické uživatele. Vědecká transkripce např. nahrazuje tradiční české spřežky[zdroj?] ch, dz, dž jedním grafémem: x, ʒ, ʒ̆.

IPAČeská
transkripce		Příklad
Krátké samohlásky
a a pata
ɛ e led
ɪ ɪ, i lid
o/ɔ o rod
ʊ u ruka
Dlouhé samohlásky
aː a:, á pátá
ɛː e:, é léto
iː i:, í lípa
oː/ɔː o:, ó tón
uː u:, ú úkol
Dvojhlásky
aʊ̯̯ au̯, au auto
ɛʊ̯ eu̯, eu euforie
oʊ̯/ɔʊ̯ ou̯, ou houba
Nazály
m m matka
ɱ ɱ, μ tramvaj
n n nos
ɲ ň kůň
ŋ ŋ banka
Explozivy
p p pes
b b babička
t t táta
d d dům
c ť ťapka
ɟ ď ďábel
k k kost
g g gram
ʔ ʔ, ’ [máma ʔa táta]
Afrikáty
t͡s[A 1] c co
d͡z[A 1] ʒ, dz leckdo
t͡ʃ[A 1] č čáp
d͡ʒ[A 1] ʒ̆, dž džem
Frikativy
f f fuj
v v voda
s s sen
z z zub
ʃ š šíp
ʒ ž žena
x x, ch chléb
ɣ ɣ abych byl
ɦ h hra
Vibranty
r[A 2] r rak
r̝[A 3] ř řeka
r̝̊ ř̭, ř rybář
Aproximanty
j j já
l l les
Slabikotvorné souhlásky
r̩ r̥ krk
l̩ l̥ vlk
m̩ m̥ Rožmberk
n̩ n̥ newton
  1. Pro zápis afrikát se v IPA někdy používají neoficiální ligatury: ʦ, ʣ, ʧ, ʤ. Současná verze IPA podporuje používání dvou oddělených znaků, jejichž spojitá výslovnost může být zdůrazněna použitím vázacího znaku.
  2. Mnoho rodilých mluvčích češtiny místo alveolární vibranty realizuje alveolární verberantu /ɾ/.
  3. Pro zápis znělého /ř/ se v IPA někdy používá neoficiální znak ɼ. Tento znak byl z oficiální tabulky odstraněn a nahrazen znakem r s diakritickým znaménkem, které značí „zvýšenou alveolární vibrantu“.

Grafémy <y> a <ý> se pro transkripci české výslovnosti nepoužívají. Avšak v některých slovnících a příručkách se používají [dy], [dý], [ty], [tý], [ny] a [ný] pro zdůraznění faktu, že ve slovech cizího původu nedochází k měkčení psaného <d>, <t> a <n>:

  • diktát [dy-] – čti [dɪktaːt], nikoliv [ɟɪktaːt]/[ďiktát]

Fonetická transkripce angličtiny

Následující tabulka podává přehled znaků běžně užívaných v anglicko-českých slovnících. Tato transkripce je tradiční, ovšem některé novější slovníky a učebnice využívají IPA.

IPAČeská
transkripce
Krátké samohlásky
ʌ a
æ æ
ɛ e
ɪ i
ɒ o
ʊ u
ə ə
Dlouhé samohlásky
ɑː á
ɛː é
iː í
ɔː ó
uː ú
Dvojhlásky
aʊ̯̯ au
əʊ̯ ou
aɪ̯ ai
eɪ̯ ei
ɔɪ̯ oi
ɪə̯ iə
eə̯ eə
ʊə̯ uə
Nazály
m m
n n
ŋ ŋ
Explozivy
p p
b b
t t
d d
k k
g g
Afrikáty
t͡ʃ č
d͡ʒ dž
Frikativy
f f
v v
θ θ
ð ð
s s
z z
ʃ š
ʒ ž
h h
Aproximanty
w w
j j
ɹ r
l l

Literatura
  • DUBĚDA, Tomáš. Jazyky a jejich zvuky: Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1073-6.
  • FRONEK, Josef. Velký anglicko-český slovník. Praha: Leda, 2006. ISBN 80-7335-022-X.
  • KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; RUSÍNOVÁ, Zdenka (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.
  • KRČMOVÁ, Marie. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava: Filozofická fakulta OU, 2006. ISBN 80-7368-213-3.
  • PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1994. ISBN 80-7066-843-1.
  • ŠIŠKA, Zbyněk. Fonetika a fonologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-1044-3.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.