Šajeni

Jako první se s Šajeny setkali v roce 1680 Francouzi. V té době žili Šajeni v lesích kolem pramenů Mississippi v dnešní Minnesotě. Pod tlakem jiných indiánských skupin, jejichž migraci vyvolal příchod Evropanů do oblasti Velkých kanadských jezer, se začali Šajeni pohybovat k západu. Načas se zastavili u řek Sheyenne, Red a posléze Missouri, kde zakládali stálé vesnice a věnovali se pěstování kukuřice, fazolí, tykví a sezonnímu lovu bizonů.

Kolem roku 1740 získávali první koně a překračují řeku Missouri. Do roku 1800 všichni přešli ke kočovnému způsobu života, k celoročnímu lovu bizonů a chovu koní. V té době sídlili východně a severně od Černých hor (Black Hills).

Někdy v polovině 18. století se setkávají s malým algonkinským kmenem Sutajů (só’taeo’o). Během 19. století se Sutajové stali pevnou součástí šajenského táborového kruhu, z větší části se asimilovali a ztratili svůj jazyk.

Na počátku 19. století se Šajeni potýkali s Lakoty o loviště kolem Black Hills. Nakonec početnějším Lakotům ustoupili do oblastí západně a jižně od Černých hor. Uzavřeli spojenectví s Arapahy a později i Lakoty. Díky výhodným spojeneckým svazkům, bojovnosti a tvrdosti, systému válečnických společností a sjednocení kmene kolem náboženských symbolů nepočetní Šajeni vytlačili Kajovy, Júty, Póníje a Osedže. Skrze únosy žen, adopce i regulérní sňatky se Šajeni silně smísili s okolními kmeny.

Do roku 1830 ovládli rozsáhlou oblast od východního Wyomingu po řeku Arkansas. Rozdělili se na severní a jižní větev. Toto rozdělení není náhodné, ale má historické opodstatnění. Především jižní Šajeni bohatli z mezikmenového obchodu a z obchodu s bílými. Vztahy mezi Šajeny a evropskými obchodníky, cestovateli a lovci jsou vcelku přátelské.

Od 50. let 19. století však Šajeni vzdorovali tlaku osadníků a zlatokopů. Přívrženci ozbrojeného odporu v čele s válečnickou společností Psích mužů (hotamétaneo’o), také známou jako Psí vojáci, se odštěpili od jižních Šajenů a vytvořili vlastní skupinu, k níž se připojilo mnoho mladých mužů i se svými rodinami. Tito lidé se zapojili do šarvátek v Coloradu, Kansasu a Nebrasce. Šířili strach mezi osadníky. Místní domobrana a armáda se náhodně mstila na jihošajenských táborech, často těch, které se na konfliktu nepodílely. Tak došlo v roce 1864 k masakru u Sand Creeku a v roce 1868 k masakru u Washity.

Tyto masakry, porážka Psích vojáků u Summit Springs (1869) a dramatický úbytek zvěře zlomily vojenskou moc jižních Šajenů. Byli usazeni do rezervace v Oklahomě spolu s jižními Arapahy a museli se adaptovat na nové podmínky. K poslednímu ozbrojenému vystoupení jižních Šajenů došlo v roce 1874, kdy se spojili s Kajovy, Komanči a Arapahy v tzv. válce za záchranu bizonů na jižních planinách.

Severní Šajeni byli zpočátku stranou hlavních cest a zájmu osadníků. Sblížili se s Lakoty a severními Arapahy. Společně v letech 1865–6 vytlačili americké jednotky z východního Wyomingu. Tlak na indiánské území kolem Černých hor však v polovině 70. let sílil. Vrcholil slavnou porážkou generála Custera u Little Big Hornu (1876), po níž ale následovalo pouze pronásledování a odchod severních Šajenů a Lakotů do rezervace.

Velká část severních Šajenů byla poslána ke svým příbuzným do oklahomské rezervace. Seveřané zde čelili nepříznivým podmínkám a náčelníci se rozhodli k zoufalému pokusu probít se na počátku zimy s necelými třemi stovkami žen, dětí, starců a válečníků do Wyomingu. Mnoho lidí zahynulo, ale srdnatý odpor a utrpení Šajenů pohnulo americkou vládou natolik, že vyhradila severním Šajenům roku 1884 rezervaci v jihovýchodní Montaně. Henry Tall Bull, jeden ze severních Šajenů, to vyjádřil slovy: „Tato rezervace byla vykoupena krví mužů, žen a malých dětí, kteří tu noc zemřeli, aby se ostatní mohli vrátit domů“ (Moore 1987, 230).

Kolem roku 1850 tvořilo šajenský táborový kruh deset nezávislých skupin (manaho). Jejich velikost kolísala od 150 do 800 příslušníků. Nejpočetnější byli severošajenští Ȯhmésėhese (Jedlíci). Dalšími početnými skupinami byli jihošajenští Heévȧhetaeo’o (Lidé provazů), Hotamétaneo’o (Psí lidé), Oévemanaho (Strupovití), Sutajové a Hesé’ometaneo’o (Lidé z hřebenů) (Moore 1987).

Muž obvykle vyhledával manželku v jiné skupině a po svatbě se připojil k její skupině. Toto pravidlo nerespektovali Psí lidé. Pravidlo exogamie neplatilo pouze mezi Sutaji, kteří bývali původně samostatným kmenem (Moore 1987). Před usazením v rezervaci bývalo běžné, že měl muž dvě a více manželek. Takových sňatků mohlo být 25 až 30 procent. Spolumanželky bývaly většinou sestry nebo sestřenice.

Každou posvátnou skupinu tvořily rodinné tábory (kolem 25 osob) v čele s hlavou rodiny a náčelnické skupiny (asi 40 osob). Tato skupina se organizovala okolo náčelníka, který patřil do 44členné náčelnické rady. V rukou šajenských náčelníků se také soustřeďoval obchod. Přesto nebyla moc šajenských náčelníků vůbec automatická. Závisela na autoritě a úctě. Nejznámějšími náčelníky 19. století byli Černý kotlík, Malý kojot, Jitřenka (Tupý nůž), Vysoký vlk, Žlutý kojot, Malý plášť a Větrný vír. Instituce náčelníků dosud existuje (Moore 1987; Moore 1996).

Šajenština patří k algonkinské jazykové skupině. Je charakterizován jako polysyntetický, tzn. že jednotlivé výrazy a morfémy se skládají do větších celků, které pak nabývají dalších významů. Šajenština má pouhých 14 hlásek, mezi nimi tzv. ráz, který čeština za samostatnou hlásku nepovažuje. Nezná např. b, d, l, r, u, z. Samohlásky se vyslovují až pěti různými tóny, kromě prostředního především vysokým a velmi vysokým tónem. Některé jsou neznělé (šeptané). Předpokládá se, že šajenština využívá až 40 různých koncovek plurálu (Alford 1974, 15). Rozlišuje exkluzívum a inkluzívum. Podstatná jména jsou životná a neživotná. Větné členy mají ve větě pevné postavení (Leman 1980).

Mluva severních a jižních Šajenů se od sebe nijak zvlášť neliší. Rozdíly ve výslovnosti a používání určitých výrazů existují spíše mezi jednotlivými rodinami a místními komunitami (Chief Dull Knife College 2003). Sutajský dialekt upadal ve 2. polovině 19. století rychle v zapomnění a dnes ho nikdo nepoužívá (Goddard 1978).

Zápis jazyka, založený na latince, používají jižní a severní Šajeni odlišný. Severošajenská kmenová rada se ve spolupráci s Chief Dull Knife College snaží prosadit diakritický zápis vytvořený lingvisty na počátku sedmdesátých let 20. století. Na konci tisíciletí mezi jižními Šajeny hovořili plynule šajensky většinou jen lidé starší 40 let, mezi severními Šajeny asi 40 % populace. Šajenština zůstávala jazykem obřadů a její znalost byla mezi tradicionalisty velmi oceňovaná (Moore aj. 2001). Podle aktuálního šetření hovoří plynule šajensky něco málo přes 300 severních Šajenů, mezi jižními Šajeny nejvýše několik desítek osob; v drtivé většině se jedná o lidi nad 60 let (Leman 2014).

Šajeni věří v posvátnou tvořivou sílu, kterou nazývají ma’heo’o. Ta stvořila posvátné osoby či mocné duchy, kterými naplnila vesmír, a kteří se podílejí na jeho běhu. Čtyři duchové sídlí na jihovýchodním, jihozápadním, severozápadním a severovýchodním okraji světa. Další duchové jsou na obloze – sluneční a měsíční duch, hrom, duch deště, hvězdy, větrný vír, duchové posvátných ptáků. V zemi sídlí duch, kterého Šajeni oslovují „naše babička“ (éštšemane).

Horizontálně Šajeni rozdělují vesmír do sedmi sfér. Horní svět má dvě sféry, prostřední svět čtyři sféry a dolní svět sféru jedinou (Schlesier 1987). Nejvyšší sféra je dokonale duchovní a mužské povahy, sféra nejnižší obsahuje ženský princip he’estȯtse, esenci ženského a materiálního. Směrem vzhůru přibývá duchovního a ubývá materiálního (Moore 1974).

Šajeni vidí svět jako místo, které vytvářejí vzájemným působením protikladní duchové. Hrom, který přináší teplo, bojuje se Zimním starcem o nadvládu nad světem v horizontu ročních období. Sluneční a měsíční duch se spolu střídají každý den.

Další významnou myšlenkou šajenského náboženství je respekt k duchovní hierarchii. Ma’heo’o vyzařuje energii (éxȧhestȯtse) do celého vesmíru. Největší množství získávají mocní duchové. Každé stvoření je nadáno duchem. Síla jeho ducha závisí na tom, jak blízko je mocným duchům, od nichž může čerpat sílu. Za velice silné a posvátné jsou považováni např. ptáci, protože mají blízko k mocným duchům na obloze, nebo jezevec, který vyhrabává hluboké nory a žije v blízkosti zemního ducha. Člověk stojí až na dně této hierarchie. Je považován za ubohého a nevědomého. Ma’heo’o ho však obdařila vynalézavostí, aby si ulehčil hmotný život, a náboženstvím, aby se naučil získávat sílu od mocných duchovních bytostí i zvířecích a rostlinných duchů (Moore 1974).

Na vzniku lidského života se podílejí muž a žena, kteří poskytují krev a tkáně, a ma’heo’o, která oživuje a dává duši. Tento dar ma’heo’o má dvě složky: omotome („dech“) a mȧhta’sóoma („stín“), duchovní potenciál složený ze čtyř oddělených sil, dvou „dobrých“ a dvou „bláznivých“ (Straus 1977).

Afrikanista Josef Kandert nedávno napsal (Etnologický časopis Český lid 92/2005(3): 226–227): „V témže časopise (Naše řeč) předložil [dr. Zdeněk Salzmann] k diskusi svou představu o unifikaci přepisu názvů indiánských kmenů Severní Ameriky (1991-1992). Bohužel, jeho iniciativa neměla v českých amerikanistických kruzích velkou odezvu, a pokud to stačím sledovat, ke škodě oboru panuje v této věci nadále chaos.“ Také označení Šajenů je v češtině dosti rozkolísané. Ačkoli všechny používané tvary vycházejí z francouzského, potažmo anglického výrazu Cheyenne, který je transkripcí dakotského šahíyena, některé se jeho fonetické podobě poněkud vzdalují. Mezi nejstaršími názvy se objevuje „Šejenové“ (Ottův slovník naučný, 1888–1909), „Čeyeni, Čeyenové“ (Čestmír Loukotka, Indiáni severoameričtí, 1931) nebo nepočeštěné „Cheyennové“ (Miloslav Stingl, Indiáni bez tomahavků, Praha 1966). Václav Šolc prosazoval název „Čejenové“ (Indiánské historie, Československý spisovatel 1977) nebo „Čejeni“ (Indiánskou stezkou, Albatros 1982). Také Mnislav Zelený (Indiánská encyklopedie, Albatros 1994) dává přednost názvu „Čejeni“. Lingvista Zdeněk Salzmann („Příspěvek k vytvoření českých podob indiánských jmen“, Naše řeč 55/1977 : 250–262) navrhl formu „Šajeni/Šajenové“. Poprvé ji aplikoval Dušan Zbavitel v překladu knihy Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Dee Brown, Odeon 1976). Tato forma se postupně prosazuje (Václav Hubinger aj., Národy celého světa, Praha 1985; Moore 2003; Heřmanský 2004; a další). Amerikanistka Kateřina Klápšťová (Etnologický časopis Český lid 92/2005(3): 310) komentuje problematiku etnonyma Šajenů takto: „Bohužel pravidla české podoby etnických jmen se v některých případech prosazovala velice pomalu, což lze nejlépe demonstrovat na jménu Cheyenne, jehož fonetická podoba je Šajena, v češtině Šajena/Šajenové. V české encyklopedické literatuře je toto jméno však stále chybně uváděno ve formě Čejenové.“

Jak ukázala například etnoložka Adrienne Mayor, Šajeni dobře znali zkameněliny pravěkých tvorů, včetně populárních druhohorních dinosaurů. Vytvořili legendy a mýty, které byly zřejmě z části založeny právě na objevech různých velkých fosilních kostí. Jednou z nich je legenda o tvoru zvaném Akhe, založeném pravděpodobně na objevu velkých dinosauřích zkamenělin.[1]

• Alford, Daniel K. 1974. Linguistic Speculation on the Pre-History of the Cheyenne People. Papers of the Sixth Algonquian Conference, 10–26. Ottawa: Carleton University.
• Goddard, Ives. 1978. The Sutaio dialect of Cheyenne: A discussion of the evidence. Papers of the Ninth Algonquian Conference, 68–80. Ottawa: Carleton University.
• Grinnell, George B. 1923. The Cheyenne Indians. New Haven: Yale University Press.
• Grinnell, George B. 1926. By Cheyenne Campfires. New Haven: Yale University Press.
• Heřmanský, Martin. 2006. Tělesné modifikace v tradiční šajenské kultuře 19. století. Sborník HMČ UK č.5 Antropologie ve sjednocené Evropě: 77–84. Praha: Univerzita Karlova.
• Fisher, Louise; Leman, Wayne; Pine Sr., Leroy; Sanchez, Marie. 2017. Cheyenne Dictionary [online]. Dostupné z: http://www.cdkc.edu/cheyennedictionary/index.html.
• Language Research Departement of the Northern Cheyenne. 1976. English–Cheyenne Student Dictionary. Billings: Council for Indian Education.
• Leman, Wayne. 1980. A Reference Grammar of the Cheyenne Language. Museum of Anthropology, Greeley: University of Northern Colorado.
• Leman, Wayne. 2014. Cheyenne Language. Rukopis. Lame Deer: Chief Dull Knife College.
• Moore, John H. 1974. A Study of Religious Symbolism among the Cheyenne Indians. Diplomová práce. New York: New York University.
• Moore, John H. 1987. The Cheyenne Nation: A Social and Demographic History. Lincoln: University of Nebraska Press.
• Moore, John H. 1996.The Cheyenne. Cambridge, Oxford: Blackwell Publishers.
• Moore, John H. 2003. Šajeni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Moore, John H.; Liberty, Margot P.; Straus, Terry. 2001. Cheyenne In: Raymond J. DeMallie (ed.). Handbook of the North American Indian 13: Plains, 863–885. Washington: Smithsonian Institution.
• Parks, Douglas R. 2001. Synonymy. In: Raymond J. DeMallie (ed.). Handbook of the North American Indian 13: Plains, 880–882. Washington: Smithsonian Institution.
• Powell, Peter J. 1981. People of the Sacred Mountains: A History of the Northern Cheyenne Chiefs and Warrior Societies, 1830–1879. San Francisco: Harper and Row.
• Stands in Timber, John. 1967. Cheyenne Memories. New Haven: Yale University Press.
• Straus, Anne S. 1977. Northern Cheyenne Ethnopsychology. Ethos 5(3), 326–357.
• Tadič, Roman. 2010. Cesty do posvátné hory: Šajenské mýty a jiné příběhy. Praha: Volvox Globator.
• Tadičovi, Jana a Roman. 2007. Tséhóné’o: Příruční šajenský herbář pro mírně pokročilé. Praha: Volvox Globator.

• Cheyenne Wikipedia

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Šajeni na Wikimedia Commons
• Šajeni na webu Nahkohe
• Šajeni — historie, kultura a současnost jednoho indiánského národa