Útočná puška

Útočná puška je kategorie pěchotních zbraní střílejících nábojem střední balistické výkonnosti, schopná střílet bez opory přesně mířenými ranami na velkou vzdálenost a dávkami na kratší vzdálenost. Od samopalu se liší tím, že neužívá pistolové, ale zkrácené puškové náboje.

Pušku StG 44 přijal Wehrmacht a Schutzstaffel v roce 1944. Používá střelivo 7,92 × 33 mm Kurz.
AK-47 byla sovětskou armádou přijata v roce 1949, používá střelivo 7,62 × 39 mm M43. Spolu s variantou AKM je nejběžnější útočnou puškou současnosti.
Puška M16 byla uvedena do služby v roce 1964 prostřednictvím amerických ozbrojených sil. Používá náboje 5,56 × 45 mm NATO.

Popis

Od druhé poloviny 20. století jde o základní zbraň jednotlivce ve všech vyspělých armádách, kde v této úloze nahradila pušky (ty zůstaly jen ve výzbroji odstřelovačů) i samopaly (ty zůstaly jako výzbroj osádek a obsluh vojenské techniky či speciálních jednotek). Termín útočná puška se používá spíše jen k označení kategorie zbraní, zatímco oficiální označení jednotlivých zástupců této kategorie je obvykle odlišné. Například v české armádě je útočná puška zavedena pod názvem Samopal vzor 58 (Sa vz. 58, i když o samopal ve skutečnosti nejde), v ruské armádě se používá název Avtomat (automat).

Historie

Termín „útočná puška“ je odvozen od německé zbraně StG 44 Sturmgewehr (německy: Sturm = útok, Gewehr = puška, zbraň) používané na konci 2. světové války. Tato zbraň bývá označována za první této kategorie, ovšem zbraně používající zmenšený puškový náboj a schopné střílet dávkou existovaly již dříve.

Jde však o kategorii, kterou je možné označit jako automatická puška. Zřejmě první z nich byla italská zbraň Cei-Rigotti, která používala náboje 6,5 × 52 mm Mannlicher-Carcano. Další byla ruská zbraň „ručnoje ružjo-pulemjot, ручное ружьё-пулемёт“ model 1916 konstruktéra V.G. Fjodorova. Šlo v podstatě o automaticky pušku používající náboj 6,5 × 50 mm SR Arisaka. 1. prosince 1916 byla touto zbraní vyzbrojena zvláštní rota elitního 1. izmailského pluku a stala se tak historicky první jednotkou na světě vyzbrojenou výhradně automatickými zbraněmi. Později byl pro ni vymyšlen kratší termín „avtomat“ (např. avtomat Kalašnikova). Další zbraní podobného charakteru byla americká M1918 Browning Automatic Rifle, která v sobě spojovala charakteristiky automatické pušky a lehkého kulometu.

Široké rozšíření automatických pušek nastalo po skončení druhé světové války. Automatické zbraně tohoto charakteru se však ve výzbroji armád objevovaly už v průběhu války. Automatické zbraně jednotlivce, schopné rychlé a účinné střelby (na rozdíl od samopalů) zaváděla jako jedna z prvních sovětská rudá armáda. Byly to jednak poloautomatické pušky SVT 38, SVT-40 a automatická AVT-40 a AVS-36. Právě mechanismus těchto pušek inspiroval Němce ke konstrukci zbraně StG 43 a její zlepšené verze StG 44.[1].

Po zkušenostech s německým nasazením zbraní této kategorie přistoupily k zavádění útočných pušek prakticky všechny země. V současnosti se staly útočné pušky standardní zbraní pěchoty většiny zemí.

Častý omyl

Často jsou za útočné pušky označovány jejich civilní verze, které nemohou vést střelbu dávkou. Z toho důvodu nesplňují kriterium pro zařazení do této skupiny a jedná se o samonabíjecí pušky. Například Puška vz. 52 používá redukovaný puškový záboj, ale není schopná střelby dávkou a proto se řadí mezi samonabíjecí pušky. Za útočné pušky jsou často mylně označovány civilní verze samonabíjecích pušek typové řady AR-15, jelikož zkratka "AR" je chybně považována za zkratku vytvořenou z anglického "Assault Rifle", tj. útočná puška. Ve skutečnosti ale AR-15 znamená Armalite model 15. Typová řada AR-15 nepatří mezi útočné pušky.

Příklady útočných pušek

Odkazy

Reference
  1. Chris Bishop: The encyclopedia of weapons of World War II. Barnes & Noble, Inc., London, 1998, s. 218-219

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.