Zobcová flétna

Zobcová flétna pochází z lidové píšťaly a má obdobnou konstrukci, způsobem tvoření tónu se podobá píšťalám varhan; příbuzným nástrojem je rovněž okarína. Hráč fouká do náustku, kterým je vzduch přiváděn na hranu, o kterou se rozráží a rozvibrovává vzduchový sloupec v nástroji. Otvory navrtané v trubici se zakrývají nebo odkrývají hráčovými prsty, u větších nástrojů pomocí klapek, čímž se reguluje výška tónu; zásadní úlohu má otvor ovládaný palcem levé ruky umístěný na zadní straně nástroje, kterým se ovládá přefukování do horních rejstříků. Vzhledem k typu vrtání přefukuje do oktávy, zvuk je poměrně chudý na vyšší harmonické tóny.

Zobcové flétny jsou laděny většinou v C-dur nebo v F-dur, historické nástroje bývají laděné i v jiných tóninách (nejčastěji G-dur, D-dur, A-dur). Skutečně kvalitní hra na zobcovou flétnu je stejně náročná jako na jakýkoliv jiný hudební nástroj.^[zdroj?] Zobcová flétna má menší dynamické rozpětí než jiné hudební nástroje, hráč jej musí znát a počítat s tím, že pracuje s daleko jemnějšími dynamickými rozdíly; dynamika tónu zároveň ovlivňuje jeho výšku, což lze překonat speciálními prstoklady a vhodným užitím vibrata.

Zejména kvůli dynamickému rozpětí (a zčásti i pro neprůrazný zvuk) se zobcová flétna v období klasicismu vytratila z koncertní praxe, protože nebyla schopná se zvukově prosadit (ve stále větších a větších orchestrech) proti ostatním nástrojům, které v té době prodělávaly bouřlivý technologický rozvoj (příčná flétna, klarinet, žestě), a přestalo se pro ni psát, ačkoli ještě v období baroka byla běžně užívaným nástrojem. V období romantismu nebyla v koncertní praxi užívána vůbec a teprve na počátku 20. století byla znovuobjevena, nejprve jako historická kuriozita a didaktická pomůcka, později se stala plnohodnotným nástrojem jednak v oblasti autentické interpretace staré hudby, kterou si bez zobcových fléten lze těžko představit, jednak v oblasti soudobé vážné hudby, která umí využít i mnoho alternativních technik hry, v nichž je zobcová flétna velmi tvárná. V současné době se hra na zobcovou flétnu učí i na konzervatořích. Mezi špičkové ansámbly zobcových fléten patří například Flanders Recorder Quartet nebo Amsterdam Loeki Stardust Quartet.

Rodina zobcových fléten je poměrně rozsáhlá, vzhledem k menšímu rozsahu jednotlivých nástrojů početnější než u jiných dechů:

• garklein flétna – rozsah c3 až g5
• sopraninová flétna – rozsah f2 až c5 (notuje se v oktávovém houslovém klíči, resp. o oktávu níže než zní)
• sopránová flétna – rozsah c2 až g4 (notuje se v oktávovém houslovém klíči, resp. o oktávu níže než zní)
• altová flétna – rozsah f1 až c4 (notuje se v houslovém klíči jak zní, někdy o oktávu níže)
• tenorová flétna – rozsah c1 až g3 (notuje se v houslovém klíči jak zní)
• basová flétna – rozsah f až c3 (notuje se v oktávovém basovém klíči, resp. o oktávu níže než zní)
• velkobasová flétna – rozsah c až g2
• kontrabasová flétna – rozsah F až c2
• sub-kontrabasová flétna – rozsah C až g1
• sub-sub-kontrabasová flétna – rozsah F1 až c1

U hlubších fléten není terminologie zcela jednotná.

K sólové hře se užívá zejména flétna altová (většina barokního repertoáru), v menší míře pak sopránová, tenorová, sopraninová a basová, pro těchto pět nástrojů je také napsána většina komorní hudby (nejběžnější je kvarteto soprán-alt-tenor-bas). Hlubší flétny nacházejí uplatnění ve větších souborech, vzhledem k vysoké ceně a značným nárokům na techniku hry jsou poměrně vzácné. Garklein flétna má relativně menší rozsah a určité potíže s intonací, běžně se nepoužívá.

Kromě historického typu nástroje, který je vyhrazen pro autentickou interpretaci, se běžně užívají zobcové flétny s tzv. barokním (anglickým) prstokladem, které umožňují čistou hru ve všech tóninách (chromaticky); některé starší flétny mají tzv. německý systém, který vznikl ve snaze zjednodušit prstoklady, ovšem za cenu ztráty dobré intonace v odlehlejších tóninách. Německý systém se nyní neužívá a je považován za překonaný.

• 
  Altová (nahoře), sopránová a sopraninová zobcová flétna
• 
  Sopránová zobcová flétna

Hra na zobcovou flétnu je používána i jako prostředek pro zlepšení dýchacích obtíží u dětí. S touto metodou přišel v 70. letech 20. století Václav Žilka, který vycházel z praxe amerického lékaře Meyera Markse. Při hraní se děti naučí lépe ovládat svůj dech, dochází k pročištění dýchacích cest a cvičí se kapacita plic. Hra na flétnu je proto často využívána ve školkách či školách.[1]