Zmarličník japonský

Původní areál této dřeviny se rozkládá v pevninské Číně, od Himálaje východním směrem v provinciích An-chuej, Če-ťiang, Che-nan, Chu-pej, Kan-su, S’-čchuan, Šan-si, Šen-si a Ťiang-si. Dále pokračuje za Východočínským mořem na japonské ostrovy Hokkaidó, Honšú, Kjúšú a Šikoku. Postupně se, snad přirozeně, rozšířil také na nepříliš vzdálený Korejský poloostrov. V novověku začal být pěstován i mimo Asii, například v Evropě i Severní Americe, kde některé zahradní výsadby zplaněly a stal se ve státech Massachusetts, New York, Ohio a Pensylvánie součásti tamní přírody.

Do evropských zahrad byl tento atraktivní druh vnesen roku 1865 a na území nynější České republiky byl poprvé vysázen roku 1910 v zámeckém parku v Průhonicích. V současnosti se v Česku řídce pěstuje jako okrasná parková dřevina.[2][3][4]

V kontinentální části svého přirozeného čínského rozšíření se vyskytuje nejčastěji ve vlhkých horských lesích a říčních údolích, zpravidla v nadmořských výškách od 600 do 2700 m a v Japonsku v temperátních pobřežních lesích a nížinných údolních nivách. Je dřevinou nesnášející ani krátkodobé sucho, na které reaguje žloutnutím a opadem listů, po návratu vláhy se někdy ještě téhož roku znovu olistí. Pro zdárný růst vyžaduje hlubokou, dostatečně výživnou půdu, která je celoročně vlhká, spíše těžší, hlinitá nebo hlinito jílovitá a mírně kyselá.

Potřebuje polostinné stanoviště, na plně osluněném může být v předjaří ostrým poledním sluncem poškozována kůra a později mladé, pravě rašící listy. Středoevropské zimní období většinou přežívá bez újmy, snese teplotu do -30 °C. Nevyhovuje mu vysazování okolo cest, nesnáší zasolenou půdu. Chorobami a škůdci trpí jen minimálně. Kvete ještě před vyrašením listů v dubnu a květnu.[2][3][5][6]

Opadavý dvoudomý strom dorůstající v domovině do 30 m, v Evropě nejvýše do 15 m. Má šedohnědou, hluboce rýhovanou kůru, která je zvláště u starších dřevin nápadná svými uvolněnými odchlipujícími se konci. Většina jedinců má tendenci vytvářet vícekmennou rostlinu, za nepříznivých podmínek může být těchto kmenů až mnoho a výsledkem je strom keřovitého charakteru. Samčí stromy mají tendenci být spíše štíhlé a růst kuželovitě, kdežto samičí vytvářejí již brzy koruny rozložité a rozkošatělé.

Na lesklých, červenohnědých letorostech rostou vstřícně postavené načervenalé, hranaté pupeny, z kterých vyrostou dlouze řapíkaté listy dlouhé 5 až 8 cm a široké 3 až 5 cm. Na nejméně dvouletých větvičkách rostou na místech původních nodů brachyblasty, které nesou samčí nebo samičí květy, nebo jeden list, občas květy i ten list. Listy jsou na mladých větvičkách postaveny vždy vstřícně, na starších větvích jsou také vstřícné, ale šikmo posunuté o určitý modul. Na starých větvích, případně kmenech, jsou patrné časté osamocené listy rostoucí z nahodilých, vytrvalých brachyblastů. U stromu je patrná listová dvoutvárnost, listy rostoucí z krátkých brachyblastů jsou srdčité či ledvinovité a po obvodě vroubkované, kdežto listy na dlouhých větvích jsou eliptické či široce oválné a po obvodě celistvé nebo sotva znatelně pilovité.

Drobné, jednopohlavné, květy bez okvětí jsou uspořádané v hustých hlávkách. Samčí květy, v počtu čtyři a více, jsou téměř přisedlé, mívají 7 až 13 volných tyčinek s načervenalými nitkami i prašníky. Samičí květy jsou stopkaté, společně rostou dva i více, každý má jeden pestík s mnoha vajíčky a dlouhou karmínovou čnělku s bliznou. Vykvétají sice před olistěním, ale svým tvarem i velikostí splývají s okolními větvemi.

Plody jsou 1 až 2 cm dlouhé měchýřky rostoucí ve shlucích. Obsahují hnědá, plochá, asi 5 mm dlouhá, jednokřídlá semena s bohatým olejnatým endospermem, která bývají zralá v listopadu. Mimo semen se může zmarličník japonský množit i řízky z nevyzrálého i polovyzrálého dřeva, případně hřížením nebo oddělky kořenů.[2][3][5][6][7]

Listy se v průběhu roku atraktivně barevně pozměňují. V čase rašení jsou dva až tři týdny bronzově hnědé, pak krátce žlutozelené, v době hlavní vegetace získají na líci barvu lehce modrozelenou a na rubu výrazně sivou, dlanitou žilnatinu přitom mají načervenalou. S nástupem podzimu se poměrně brzy přebarvují zlatožlutě, případně s dílčími přechody k barvě načervenalé až meruňkové. Na sušších místech dochází ke změně barev v prvé polovině září, na vlhčích lokalitách na přelomu září a října. S podzimní barevnou proměnou listů je spojen další jev, charakteristická vůně doprovázející za teplých a vlhkých dnů čerstvé spadané listy. Vůně bývá popisována jako vůně karamelu, skořicového cukru, cukrové vaty nebo čerstvě upečených buchet.

Dřevo zmarličníku japonského není příliš pevné a trvanlivé, je však jemně pórovité a dá se dobře opracovávat a leštit. Ve východní Asií je velice ceněno v nábytkářském průmyslu a hlavně jako dřevo pro interiérové obklady.

Občas se vysazuje varieta 'Pendulum' s dlouhými, převislými větvemi nebo varieta 'Rot Fuchs' s výhony tmavě červenými a s listy při rašení červenými a později až do podzimu tmavě zelenými.[2][3][5][8]

• 
  Kůra kmene
• 
  Detail zimních pupenů
• 
  Listy
• 
  Podzimní listy
• 
  Samčí květy
• 
  Samičí květy
• 
  Nezralé plody
• 
  Detail plodu