Zlaté prasátko

V indoevropských náboženstvích je vepř všeobecně zasvěcen slunci a spojován s jeho zrozením, příkladem je římský Saturn, který během saturnálií měl přijíždět na voze taženém prasetem se zlatými štětinami.[1] Zlaté prase je posvátným zvířetem Dažboga Svarožice.[2] Také Freya vlastní kance Hildisvína se zlatými štětinami.

V době adventu se odnepaměti postili zejména věřící. Délka půstu se pak v různých církvích a diecézích lišila. Postí se obvykle ale i nekřesťanské rodiny, půst je tradičním českým vánočním zvykem bez ohledu na náboženskou příslušnost. Pohany ovšem na rozdíl od křesťanů, kteří půst nikdy neměli spojený se zlatým přeludem a prasata považovali za ikonu něčeho podřadného, lákala právě vidina zlatého prasátka pro štěstí. Zlato signalizovalo započatý odchod zimy, prase zase příslib hojnosti a prosperity. Valburga Vavřinová ve své Malé encyklopedii Vánoc[3] zmiňuje, že dříve se v českých zemích nevěřilo jen na prasátko. V určitých obdobích jej suploval třeba kohout, beránek nebo telátko. Neměnná a stěžejní byla právě zlatá barva.[4] Půst se podle této vánoční pověry z původního celého adventu redukuje na Štědrý den – od půlnoci do západu slunce. Tradice je zážitkem především pro děti, podle lokálních nebo rodinných zvyků rodiče postícímu se dítěti zlaté prasátko často předvedou, třeba v podobě odrazu zrcátka na zdi.

Zlaté prasátko je téma reklamy na Kofolu, která se stala mimořádně populární v Česku[5] i na Slovensku[6][7]. Tatínek Josef Polášek v ní poučuje o nutnosti dodržet půst, aby dcera uviděla prasátko, a roztomilá holčička po spatření divočáka odpovídá: Nene, já nemusím, já už ho vidím!.

Pohádka o zlatém prasátku od Josefa Švába-Malostranského v digitální knihovně Kramerius NK ČR