Zemědělství v Číně

Zemědělství je v Číně životně důležitým odvětvím a zaměstnává přes 300 milionů zemědělců.[1] Čína je světově největším zemědělským producentem, především rýže, pšenice, brambor, rajčat, čiroku, arašídů, čaje, prosa, ječmene, bavlny, olejnin, kukuřice a sóji.

Farmář pěstující rýži v horách
Traktoristka, plakát, 1964

Čína, jako nejlidnatější země světa, je vysoce závislá na vlastní zemědělské produkci, stejně jako na té zahraniční díky stále se zvyšujícímu počtu obyvatel.

Historie

Počátek zemědělství v Číně se tradičně datuje do doby 2737 před Kristem, kdy mytický císař Šen-nung (posmrtné jméno – „božský zemědělec“), naučil svůj lid obdělávání půdy. Naučil je také využití konopí a moruše, výrobě bavlny a hedvábí. Předtím vedli lidé kočovný život a živili se sběrem plodin.[2]

Současnost

Ve 21. století dochází k využívání moderních technologií v zemědělství, např. drony pro rozptýlení pesticidů. Výhodou je rychlost, která je 50–80krát vyšší, než při manuálním postřiku; navíc zemědělci nemusejí vdechovat toxické látky.[3]

Produkce

Rostlinná produkce

Hlavními produkty, které se v Číně pěstují jsou rýže (dvě úrody ročně), pšenice, jutovník, cukrová třtina a další subtropické rostliny. Ty se pěstují na jihu Číny, kolem řeky Jang-c’-ťiang.

Pšenice a rýže se pěstují mezi Dlouhou řekou (Jang-c’-ťiang) a Žlutou řekou (Chuang-che). Na severu, kolem Žluté řeky, se pěstuje pšenice.[4]

Živočišná výroba

V roce 2009 byla Čína největším světovým producentem masa s 78,21 miliony tun, což představovalo 28 % celkové světové produkce. Z tohoto byla produkce vepřového 49,88 mil. tun, drůbežího 16,44 mil. tun, hovězího 6,43 mil. tun a skopového masa 3,87 mil. tun.[5]

Prasata se chovají především podél středního a dolního toku řeky Jang-c’-ťiang, hovězí dobytek se nachází v centrální a severovýchodní Číně, ovce v severozápadních oblastech a v centrální a jihozápadní Číně, drůbež se chová v rozvinutých východních oblastech (pobřežní oblasti).[4]

Rybolov

Zatímco Evropa a Spojené státy americké mají systém ochrany jednotlivých druhů ryb, aby zajistili jejich populaci, v Asii je tomu jinak.

Čína zastává 16 % celosvětové produkce ryb, Východočínské moře je nejproduktivnější čínskou oblastí (40 % produkce Číny). Řízení rybolovu sestává z omezení lovných zařízení, sezónních uzávěrů a limitu odchytů. Rybolovné praktiky jsou do značné míry nevyvážené (asi 50 % je rybolov pomocí vlečných sítí), díky trhu prodávajícímu velkou škálu druhů, na rozdíl od jiných oblastí, je malý výmět (nechtěný živý úlovek vracený do moře).[6]

Ekologické zemědělství

V mnoha ohledech je stejné jako to na západě, nicméně v některých věcech se liší. Jeho vývoj v Číně začal koncem 70. let 20. století.

Je postaveno explicitněji na základech ekologické teorie na rozdíl od udržitelného zemědělství Západu. Jedním z projevů je vícevrstvá koncepce ekologického zemědělství v Číně, která zahrnuje pozornost nejen na jednotlivé produkční jednotky, ale také na komunity a regiony, v nichž jsou tyto produkční jednotky umístěny. Čína dále zdůrazňuje integraci podniků, recyklaci materiálů, zaměstnání mimo zemědělství a možnosti tvorby příjmů více, než je obecně pravda u udržitelného zemědělství na Západě. Spíše než nutně omezit používání syntetických chemických hnojiv v Číně, je rozšířeno úsilí o další rozvoj používání organických hnojiv, aby bylo možné ze zakoupených anorganických hnojiv dosáhnout maximální výhody.[7]

Problémy

Eroze

Zhruba 15 % půdy v Číně trpí erozí. Historicky se nejvíce jednalo o oblasti kolem vyššího středního toku Žluté řeky a jedna třetina celkové eroze obecně podél Žluté řeky. Navzdory snahám o přerušení eroze od 50. let 20. století, tyto problémy se zintenzivnily asi o 30 %. Oblasti zahrnují okolí řeky Jang-c’-ťiang, kde se eroze zdvojnásobila od poloviny minulého století, a provincii S’-čchuan, kde se ročně ztrácí asi 110 tun půdy na hektar za rok. Díky erozi je také viditelný úbytek jezer, která akumulují sediment. V provincii Chu-pej z 1066 jezer v roce 1949 zůstalo koncem 80. let 20. století pouhých 326.[7]

Nedostatek půdy

S rychlým vývojem, přišel rozmach měst a potřeba stavební půdy. To způsobilo obrovský úbytek zemědělské půdy a tím pádem snížení úrody. V období od roku 1978 do roku 2005 se množství půdy snížilo z 138,39 Mha (Milionhektarů) na 122,7 Mha, což vedlo k obavám o potravinovou bezpečnost a také k opatření zavedeným v 90. letech 20. století. S nátlakem na dostatek zemědělské i stavební půdy, čínská vláda představila „Link Policy“ (politiku propojení). Ta byla uzákoněna v roce 2008[8]

Politika propojení vyzvala k přemístění zemědělců, kteří žili v prostorných, rozptýlených a špatně osídlených osadách, do moderních, koncentrovaných komunit, zatímco jejich bývalá usedlost byla převedena na zemědělskou půdu. Místní správa by tak mohla vytvořit a převést kvóty na půdu pro městskou výstavbu, zatímco celkové množství zemědělské půdy zůstává nezměněno.

Realizace politiky propojení v zásadě zahrnuje prostorové přerozdělení zemědělské půdy a stavebního pozemku. Kvóty na půdu se vytvářejí prostřednictvím přesídlení na venkově a převádějí se na vývojáře pro městskou výstavbu. Farmářské původní usedlosti jsou kultivovány na zemědělskou půdu, aby kompenzovaly zemědělskou půdu vyvlastněnou pro novou výstavbu měst a přesídlené komunity. Celkové množství zemědělské půdy má zůstat nezměněno, zatímco pro rozvoj měst lze nabídnout více půdy. Politika propojení je hybridní politika, která kombinuje povinné pořízení půdy, proces přemístění a znovuusídlení a koncept převoditelných rozvojových práv.[8]

Znečištění vody

S průmyslovým vývojem v polovině 20. století se zvýšilo znečištění řek. Asi tři čtvrtiny vodního odpadu jsou průmyslového původu. Koncem 80. let 20. století bylo z 878 řek 82 % znečištěno, více než 5 % celkové délky řeky se stalo mrtvými (bez ryb), zatímco přes 20 vodních toků bylo nepoužitelných pro zemědělství. Odhaduje se, že zhruba 50 % podzemních vod ve Velké čínské nížině v severní Číně je znečištěno.[7]

Ničení vegetace

Hlavním důvodem vegetační destrukce je mýcení lesů a přílišné spasení pastvin. Navzdory kampani na zalesňování probíhající od 40. let 20. století se předpokládá, že se celkové pokrytí lesů v Číně snížilo z 13 % v roce 1949 na 11 % v 80. letech 20. století, tato situace vznikla prioritou krátkodobých zisků z produkce dřeva a těžby zdrojů, nežli dosažení dlouhodobé ochrany lesních zdrojů. Odhaduje se, že téměř jedna třetina čínských travních porostů je příliš spasená a půda tím pádem degenerovaná. Celková pouštní plocha v zemi se od 50. let 20. století více než zdvojnásobila. Problém je zvláště akutní v severní Číně, kde je hlášeno 3,9 milionu hektarů zemědělské půdy, 4,9 milionu hektarů pastvin a 2 000 km železnic ohroženo pohyblivým pískem. Dalším dopadem jsou také intenzivní sucha, záplavy a zvýšená eroze půdy.[7]

Pesticidy a hnojiva

Čína je největším spotřebitelem zemědělských chemikálií na světě; používá více než 30 % hnojiv a 9 % pesticidů z celosvětového množství. Nízká účinnost a vysoký podíl ztrát způsoben zemědělskými chemikáliemi je v Číně běžně se vyskytující, což vede k finančním ztrátám a vážnému místnímu, regionálnímu a globálnímu znečištění. V posledních letech Čínská vláda vyvinula úsilí o snížení znečištění nadužíváním zemědělských chemikálií, včetně odstranění dotací na chemická hnojiva a provádění zkoušek v půdě, ale účinky byly dosti omezené a jejich používání zemědělské chemikálie nadále zvyšují důležité zdroje živin pro rostlinnou výrobu. V souladu s nadužíváním chemického hnojiva, celkový přísun dusíku do zemědělské půdy na hektar kukuřice, pšenice a rýže v Číně je největší na světě a 1,6–1,8krát nad světovým průměrem. Navzdory nejvyšší úrovni používání zemědělské chemikálie na hektar jsou výnosy plodin v Číně střední průměr dle světových standardů.[9]

Používání chemických hnojiv rychle rostlo s venkovskými hospodářskými reformami zahájenými v roce 1978, a do roku 1982 předčilo používání organických hnojiv.[10] V Číně se používání hnojiv na hektar zvýšilo z 10 kg v roce 1960 na přibližně 330 kg v roce 2002, což významně přispělo k růstu produkce zrna. Rychlý nárůst používání hnojiv byl v posledních třech desetiletích klíčovým určujícím faktorem růstu zemědělské produktivity v Číně.[11]

V důsledku hrozby ztráty plodin způsobené zamořením škůdci v 60. a 70. letech 20. století byla dostupnost pesticidů zvýšena. Na konci 80. let 20. století drobní zemědělci v Číně aplikovali pesticidy pravidelně v míře vyšší než jiné země produkující rýži v Asii.[12]

Potraviny

Import

Přestože se celková produkce potravin zvýšila z 0,305 miliard tun v roce 1978 na 0,607 miliard tun v roce 2014, v Číně neexistuje žádný významný přebytek potravin a v období 2005–2014 se míra závislosti na dovozu potravin více než zdvojnásobila, zvýšila se z 6,2 na 12,9 %. Proto tempo růstu poptávky po potravinách převyšuje tempo růstu nabídky potravin.[13]

Mezi komodity s dovozem přesahujícím 10 % domácí spotřeby patří sója, kukuřice, mléčné výrobky a hovězí maso. Vysoký dovoz mléčných výrobků a hovězího masa je do značné míry způsoben vyšším růstem poptávky s rostoucími příjmy a omezením na rozšíření pastevní produkce v Číně. Rostoucí dovoz sóji a kukuřice je vysvětlen rostoucí poptávkou po masu, a tím i poptávkou po krmivech. Na druhou stranu je pravděpodobné, že Čína bude dovážet menší množství dalších potravin, jako je pšenice, vepřové maso a skopové maso.[14]

Export

Sklizeň čaje

Čína vyváží bavlnu, čaj, rýži, zeleninu, ryby. Dvacet čtyři provincií v Číně pěstuje bavlnu a průmysl je zodpovědný za zaměstnávání asi 300 milionů lidí v zemi. Roční produkce rýže představuje téměř polovinu celkové produkce obilovin v zemi. Čína je zodpovědná za přibližně 30 % celosvětové produkce rýže. Výnosy rýže v Číně se od zavedení vědecky vyšlechtěné trpasličí rýže, která se osvědčila v chladných a nepříznivých povětrnostních podmínkách, výrazně zvýšily.[15][16]

Potravinová bezpečnost

Zajištění dostatečného množství jídla pro obyvatelstvo. Pro Čínu problém z hlediska nedostatku půdy a rostoucí populace. Vzhledem k omezeným půdním a vodním zdrojům vláda v posledních letech přizpůsobila svou národní prioritu zajišťování potravin, zaměřením se na potravinářská zrna (rýže a pšenice).[14]

Bezpečnost potravin

Stará se o to, aby potraviny, nebyly zdravotně závadné.[17]

Čínský přístup k vývozu potravin zdůrazňuje vytvoření uzavřených dodavatelských řetězců omezených na elitní exportně orientované společnosti a farmy, které mohou prokázat, že zavedly odpovídající bezpečnostní kontroly a mají vysoké hygienické standardy, kvalifikovaný personál a kontrolu surovin pro zajištění bezpečnosti jejich produktů.

Vývozci většiny potravinářských produktů musí nakupovat zemědělské suroviny z registrované „výrobní základny“ – farma ovládaná společností přímo nebo pevná skupina dodavatelů zemědělských podniků, kteří dodávají společnosti suroviny. S cílem usnadnit funkci „zpětného sledování“.[18]

GMO potraviny

Chudí zemědělci v Číně pěstují větší plochu geneticky modifikovaných plodin než drobní zemědělci v jakékoli jiné rozvojové zemi. Čínští spotřebitelé mají vyšší akceptovatelnost a ochotu nakoupit geneticky modifikované potraviny než obyvatelé jiných zemí.[19]

Přijetí geneticky modifikovaných potravin a tržních plodin může zvýšit bezpečnost potravin a současně snížit používání pesticidů. Například GM bavlna vyžaduje mnohem méně pesticidů a má jen malý dopad na výnosy.[20][21]

Odkazy

Reference

  1. Communiqué on Major Data of the Second National Agricultural Census of China (No.1) National Bureau of Statistics of China, 2008. Copy on Internet Archive.
  2. LEE, Mabel Ping-hua. The economic history of China, with special reference to agriculture. [s.l.]: New York 480 s. Dostupné online.
  3. Agricultural drones used in rural China to replenish farm labor. news.cgtn.com [online]. [cit. 2020-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  4. Potravinářská komora České republiky > Zemědělství a zemědělská politika Číny (ČLR). foodnet.cz [online]. [cit. 2020-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-31.
  5. ZHOU, Guanghong; ZHANG, Wangang; XU, Xinglian. China's meat industry revolution: Challenges and opportunities for the future. Meat Science. 2012-11-01, roč. 92, čís. 3, s. 188–196. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0309-1740. DOI 10.1016/j.meatsci.2012.04.016. (anglicky)
  6. SZUWALSKI, Cody S.; BURGESS, Matthew G.; COSTELLO, Christopher. High fishery catches through trophic cascades in China. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2016-12-27, roč. 114, čís. 4, s. 717–721. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1612722114. (anglicky)
  7. XU, Cheng; CHUNRU, Han; TAYLOR, Donald C. Sustainable agricultural development in China. World Development. 1992-08-01, roč. 20, čís. 8, s. 1127–1144. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0305-750X. DOI 10.1016/0305-750X(92)90005-G. (anglicky)
  8. CHENG, Long; BROWN, Gregory; LIU, Yan. An evaluation of contemporary China’s land use policy – The Link Policy: A case study from Ezhou, Hubei Province. Land Use Policy. 2020-02-01, roč. 91, s. 104423. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0264-8377. DOI 10.1016/j.landusepol.2019.104423. (anglicky)
  9. WU, Yiyun; XI, Xican; TANG, Xin. Policy distortions, farm size, and the overuse of agricultural chemicals in China. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2018-07-03, roč. 115, čís. 27, s. 7010–7015. PMID: 29915067. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1806645115. PMID 29915067. (anglicky)
  10. LIU, Xinwei; CHEN, Baiming. Efficiency and sustainability analysis of grain production in Jiangsu and Shaanxi Provinces of China. Journal of Cleaner Production. 2007-01-01, roč. 15, čís. 4, s. 313–322. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0959-6526. DOI 10.1016/j.jclepro.2005.07.003. (anglicky)
  11. KHAN, Shahbaz; HANJRA, Munir A.; MU, Jianxin. Water management and crop production for food security in China: A review. Agricultural Water Management. 2009-03-01, roč. 96, čís. 3, s. 349–360. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0378-3774. DOI 10.1016/j.agwat.2008.09.022. (anglicky)
  12. WIDAWSKY, David; ROZELLE, Scott; JIN, Songqing. Pesticide productivity, host-plant resistance and productivity in China. Agricultural Economics. 1998-09-01, roč. 19, čís. 1, s. 203–217. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0169-5150. DOI 10.1016/S0169-5150(98)00049-8. (anglicky)
  13. KANG, Shaozhong; HAO, Xinmei; DU, Taisheng. Improving agricultural water productivity to ensure food security in China under changing environment: From research to practice. Agricultural Water Management. 2017-01-01, roč. 179, čís. Special Issue on Improving Agricultural Water Productivity to Ensure Food Security under Changing Environments Overseen by: Brent Clothier, s. 5–17. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0378-3774. DOI 10.1016/j.agwat.2016.05.007. (anglicky)
  14. HUANG, Ji-kun; WEI, Wei; CUI, Qi. The prospects for China's food security and imports: Will China starve the world via imports?. Journal of Integrative Agriculture. 2017-12-01, roč. 16, čís. 12, s. 2933–2944. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 2095-3119. DOI 10.1016/S2095-3119(17)61756-8. (anglicky)
  15. China Commodity Imports & Exports: How China Continues To Dominate World Trade. Commodity.com [online]. [cit. 2020-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  16. OEC - China (CHN) Exports, Imports, and Trade Partners. oec.world [online]. [cit. 2020-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
  17. Bezpečnost potravin A-Z. www.bezpecnostpotravin.cz [online]. [cit. 2020-04-29]. Dostupné online.
  18. GALE, Fred; BUZBY, Jean C. Imports from China and Food Safety Issues. [s.l.]: DIANE Publishing 37 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4379-2136-6. (anglicky) Google-Books-ID: W2OE7dQCW7IC.
  19. HUANG, Jikun; QIU, Huanguang; BAI, Junfei. Awareness, acceptance of and willingness to buy genetically modified foods in Urban China. Appetite. 2006-03-01, roč. 46, čís. 2, s. 144–151. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 0195-6663. DOI 10.1016/j.appet.2005.11.005. (anglicky)
  20. Scopus preview - Scopus - Welcome to Scopus. www.scopus.com [online]. [cit. 2020-04-29]. Dostupné online.
  21. SHANKAR, Bhavani; THIRTLE, Colin. Pesticide Productivity and Transgenic Cotton Technology: The South African Smallholder Case. Journal of Agricultural Economics. 2005, roč. 56, čís. 1, s. 97–116. Dostupné online [cit. 2020-04-29]. ISSN 1477-9552. DOI 10.1111/j.1477-9552.2005.tb00124.x. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.