Zahrada Valsanzibio

Zahrada Valsanzibio je významná barokní zahrada patřící k vile Barbarigo. Leží ve vesnici Valsanzibio („Valsanzibio di Galzignano Terme") v chráněné oblasti přírodního parku Colli Euganei v severní Itálii, asi 20 km jihozápadně od Padovy. Jedna z nejznámějších a nejkrásnějších barokních zahrad na světě.[1] Má rozlohu 15 hektarů a je vzácným příkladem symbolické zahrady ze 17. století, která má komplexní systém fungujících fontán.

Zahrada Valsanzibio
LokalitaValsanzibio, Itálie Itálie
Zeměpisné souřadnice45°17′36,96″ s. š., 11°43′23,88″ v. d.
Založeno1692
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie a popis

Byla založena symetricky na obdélníkovém půdorysu v roce 1669[2] šlechticem Zuane Francesco Barbarigo. O vlastní výstavbu se zasloužil jeho syn, kardinál Gregorio Barbarigo (po smrti byl svatořečen). Vyprojektoval ji vatikánský architekt a specialista na výstavbu fontán Luigi Bernini. Šedesát soch a řada dalších architektonických prvků pochází od Enrica Merenga. Zahrada představuje alegorie vývoje člověka. Původně byla přístupná přes barokní Dianinu bránu, u které bylo molo a připlouvao se k ní mělkým, několik kilometrů dlouhým kanálem z Benátek, nazývaným Valle de San Eusibio. Brzy se název kanálu změnil na Valzan Zibio.[1] Vodní kanál byl později zrušen a před bránou je jen malý rybník. Navazuje osa se třemi obdélníkovými rybníky, oddělenými fontánami a kaskádami. Po stranách vedou labyrintové stezky k rybníku s ostrovem určeným pro chov králíků, vodním prvkům a sochám. Kolmá na řadu rybníků je hlavní alej, která vede k vile. Významné je poměrně velké bludiště stříhané ze zimostrázu, rybník s ostrovem určeným pro chov králíků a alegorická socha času. V zahradě je řada vzrostlých dřevin, z nichž nejvýznamnější jsou: jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), cedr libanonský (Cedrus libanii), cypřiš stálezelený (Cupressus sempervirens), šácholan velkokvětý (Magnolia grandiflora) a platan javorolistý (Platanus ×hispanica).

Zahrada je soukromá, ale přístupná veřejnosti. Patřila postupně šesti generacím rodu Barbarigo. V roce 1804 Contarina Barbarigo určila dědicem svého bratrance Marco Antonio Mikel. Poté, v roce 1835, se stal majitelem Martinengo da Barco, a dále Donaa delle Rosé. A nakonec, v roce 1929, se majiteli stali šlechtici Pizzoni Ardemani, kteří ji vlastní po tři generace. Při restaurování zahrady v posledních letech bylo obnoveno 33 vodních systémů, které byly mimo jiné ohroženy vysycháním pramenů.

Galerie
  • Dianina brána
  • Arco di Sileno
  • Fontána Iris
  • Pohled do zahrady od Dianiny brány
  • Pizzoni Ardemani


Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Вилла Барбариго (Вальсанцибио) na ruské Wikipedii a Villa Barbarigo (Valsanzibio) na italské Wikipedii.

  1. Главная. web.archive.org [online]. 2013-10-13 [cit. 2019-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
  2. Venezia e il Veneto, RCS, 2005

Literatura
  • Lionello Puppi, “Quivi è l'inferno e quivi il paradiso”. Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio nel Padovano, in L'architettura dei giardini d'Occidente dal Rinascimento al Novecento, a cura di M. Mosser e G. Teyssot, Milano 1990, p. 181-183.
  • A. Pietrogrande, Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio, in “Padova e il suo territorio”, 16 (2001), n. 91, p. 18-21.
  • Attlee, Helena Italian Gardens - A Cultural History. — Лондон: Frances Lincoln, 2006. — ISBN 978-0-7112-3392-8.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.