Yves Bonnefoy

Yves Bonnefoy (24. června 1923 v Tours1. července 2016) byl francouzský básník a esejista, jeden z nejvýznamnějších francouzských poválečných tvůrců.

Yves Bonnefoy
Narození24. června 1923
Tours
Úmrtí1. července 2016 (ve věku 93 let)
Paříž
Povolánípřekladatel, spisovatel, kritik umění, básník, vysokoškolský učitel, filozof a esejista
Alma materFakulta umění Pařížské univerzity (od 1943)
Descartovo lyceum
Université de Poitiers
Žánrpoezie a esej
OceněníVelká cena za literaturu SGDL (1987)
Goncourtova cena (1987)
Prix mondial Cino Del Duca (1995)
Balzanova cena (1995 a 1995)
Zlatý věnec (1999)
 více na Wikidatech
Manžel(ka)Lucille Vines
DětiMathilde Bonnefoy
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis a dílo

Narozen v rodině montéra a učitelky, od mládí se cítil přitahován literaturou a matematikou. Z matematiky maturoval na Descartesově lyceu v Tours, vykonal zkoušky na universitu v Poitiers a hodlal pokračovat v jejím studiu v Paříži, ale nakonec zvítězila poezie. Už jeho první sbírka vyvolala mimořádnou pozornost, které se jeho dílo těší dodnes. Láska k matematice se u něj projevuje v schopnosti přesné analýzy a formulaci problémů. V Paříži se stýkal a spřátelil s mnoha básníky a malíři, hojně četl filosofické knihy. Po válce cestoval do zámoří a po Evropě, například do Itálie, jejíž renesanční umění na něj mělo zásadní vliv: poznal, že "vrcholné umění dokáže sevřít, "ztělesnit" (inkarnovat) i konečnost existence, onu "přítomnost", z níž se rozevírá znovu výhled na jednotu bytí" (Jiří Pelán, 2004). V roce 1967 byl u založení časopisu L'éphemère. Učil na několika evropských a amerických universitách; v roce 1981 se stal profesorem komparativního studia poezie na Collège de France. V roce 1995 dostal cenu Prix mondial Cino Del Duca a v roce 2007 Cenu Franze Kafky. Kromě básnických sbírek píše i prózu a patří i k předním francouzským esejistům. Ve svém eseji "Století, jež obětovalo slovo" se vyjádřil ke známému výroku Theodora Adorna "Po Osvětimi už nelze psát básně." takto: "Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr." V roce 2005 byl hostem 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.

Básnické sbírky

  • Du mouvement et de l'immobilité de Douve (1953), česky O pohybu a nehybnosti Jámy (Torst 1996, Cena Josefa Jungmanna pro překladatele Jiřího Pelána)
  • Anti-Platon (1953)
  • Hier régnant désert (1958), Včera za vlády pouště
  • Pierre écrite (1965), Psaný kámen
  • Dans le leurre du seuil (1975), V nástraze prahu
  • Ce qui fut sans lumière (1987), Co bylo beze světla
  • Début et fin de la neige (1991), Počátek a konec sněhu
  • La vie errante (1993), Bloudící život
  • Les Planches Courbes (2001), česky Oblá prkna, (Opus 2007)

Prózy

  • L'Arrière-Pays (l972), Vnitrozemí
  • Rue Traversière (l977), Příčná ulice

Eseje (výběr)

  • Peintures murales de la France gothique (1954), Nástěnné malířství francouzské gotiky
  • L'Improbable (1959)
  • Arthur Rimbaud (1961)
  • Alberto Giacometti, Biographie d'une œuvre (1991)
  • Dessin, couleur, lumière (1995)
  • Shakespeare & the French Poet (2004)

Český výběr z esejů vyšel v překladu Jiřího Pelána a Václava Jamka pod názvem Eseje (Opus, 2007)

Odkazy

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.