Valdemar II. Vítězný

Valdemar II. začal vládnout roku 1202 po smrti svého staršího bratra Knuta VI. a stal se jedním z nejvýznamnějších dánských králů – během jeho vlády dosáhla dánská expanze svého vrcholu a Dánsko mělo vliv na celou oblast Baltu, hlavně Estonska. Na podporu této expanze došlo k přesunu moci z Jutska na Sjælland. Valdemar II. ovládl Holštýnsko, potvrdil vládu nad Šlesvickem a 15. června 1219 dobyl Estonsko v bitvě u Lyndanisse (dnešní Tallinn). Během této bitvy podle pověsti spadla z nebe dánská vlajka.

V roce 1225 pak byl Valdemar II. se synem zajat Jindřichem Zvěřínským (původcem tohoto zajetí byl však císař Fridrich II. Štaufský). Na podporu propuštění Valdemara vystupoval i papež Honorius III., a tak císař pod podmínkou vzdání se Holštýnska Valdemara propustil. Valdemar již v prosinci 1225 smlouvu prohlásil za neplatnou a Dánové začali sbírat vojsko. Jejich spojencem se stal rod Welfů a v roce 1227 došlo mezi oběma stranami k bitvě u Bornhövedu, v níž byl Valdemar kvůli zradě sedláků poražen a také přišel o oko. Tato bitva znamenala konec jeho snah o rozšíření území.

V roce 1205 se v Lübecku oženil s dcerou českého krále Přemysla Otakara I. Markétou, která při té příležitosti přijala jméno Dagmar. Ta zemřela při porodu druhého syna v roce 1212 nebo 1213. Valdemar II. v roce 1218 zvolil svého nejstaršího syna svým spoluvládcem. Roku 1231 byl princ při lovu v Refsnæsu smrtelně postřelen.

V roce 1214 se Valdemar oženil podruhé, s Berengarií Portugalskou. Ta mu porodila čtyři děti – dceru a tři syny, kteří všichni usedli na dánský trůn.

• Erik (1216–1250), od roku 1231 následník trůnu a od roku 1241 král; ∞ 1239 Juta Saská; v roce 1250 popraven stětím
• Žofie (1217–1247), ∞ 1225 braniborský markrabě Jan I.
• Abel (1218–1252), od roku 1231 vévoda šlesvický, od roku 1250 dánský král; ∞ Mechtylda Holštýnská
• Kryštof (1219–1259), od roku 1231 vévoda Lollandu a Falsteru, od roku 1252 dánský král; ∞ 1248 Markéta Sambiria