Władysław Koziebrodzki

Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otcem byl hrabě Adam Koziebrodzki. Jeho manželkou byla Emilia Glogowska, která zemřela roku 1883. Měl dvě dcery.[2] Mládí prožil v Chotymyru, pak se s rodiči přestěhoval do Krakova, kde roku 1857 absolvoval technický institut. Navštěvoval též přednášky na Jagellonské univerzitě a na univerzitě v Paříži. V roce 1859 podnikl cestu po Itálii. Po návratu do vlasti žil v obci Rączna u Krakova. Po smrti otce začal sám hospodařit na rodinných statcích. Od roku 1857 byl členem hospodářsko-rolnického spolku v Krakově. Od roku 1860 se podílel na zakládání rolnických finančních ústavů a spořitelen. V roce 1863 se účastnil polského lednového povstání. Do Haliče se vrátil roku 1864 a pro účast na protiruském povstání byl vězněn v Tarnowě. Po propuštění odešel do exilu ve Švýcarsku, do roku 1866 pobýval v Nyonu a studoval společenské vědy. Byl aktivní v polských exulantských kruzích. V roce 1865 publikoval pod pseudonymem Juliusz Bolesta spis Być albo nie być o příčinách porážky povstání. Patrně počátkem roku 1867 se vrátil do Haliče.[4]

Byl zvolen za poslance Haličského zemského sněmu.[1] Nastoupil sem roku 1877. Mandát obhájil roku 1883 a 1889. Od roku 1884 byl na sněmu členem poslaneckého Klubu středu, kterému předsedali Jerzy Konstanty Czartoryski a Stanisław Madeyski-Poray.[4] Na sněmu zasedal až do své smrti.[3]

Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1891 za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Jarosław, Cieszanów atd. Nastoupil 8. června 1891 místo Jerzyho Konstantyna Czartoryského. Poslancem byl až do své smrti roku 1893. Pak ho v parlamentu nahradil Leo Pastor.[5] Ve volebním období 1891–1897 se uvádí jako hrabě Ladislaus Koziebrodzki, statkář, bytem Chłopice.[6]

Ve volbách roku 1891 se uvádí jako oficiální polský kandidát,[7] tedy kandidát Polského klubu.[4]

Zemřel v únoru 1893 na svém statku.[2][3]