Vulkanologie

Jako nejstarší záznamy sopečné erupce mohou být považovány nástěnné malby datované asi 7000 let před naším letopočtem. Pochází z neolitického sídliště na místě dnešní Anatolie v Turecku. Tento obraz byl interpretován jako zobrazení erupce sopky.[1] Zobrazená sopka může být Hasan Dag, nebo jeho menší soused, Melendiz Dag.[2]

Prvního pokusu, o vědecké vysvětlení sopek, se ujal řecký filosof Empedoklés (490-430 př. n. l.), který rozdělil svět na 4 základní živly: Země, vzduch, oheň a voda. Sopky pak filosof Empedoklés označoval jako „elementární oheň“. Jiný starověký filosof, Aristoteles je považoval za podzemní oheň, jako výsledek „… tření větru, když se řítí do úzkých chodeb.“

Naopak křesťanský svět vysvětlil sopky, jako dílo Satana, nebo Boží hněv. Později Jezuita Athanasius Kircher (1602–1680) navštívil kráter sopky Vesuv a vysvětloval sopky, jako ústí centrálního ohně v zemi, který je způsobený spalováním síry, asfaltu a uhlí. Johannes Kepler zase vyslovil, že Bůh stvořil zemi ze tří vrstev: ohnivé hloubky, vrstva vody a vrstva vzduchu. Sopky pak podle Keplera byly vytvořeny v místech, kde sluneční paprsky probodly zemi.

druhy sopečné činnosti

Vulkanologie se, jako vědní obor, začala formovat v 19. a 20. století. V roce 1841, vznikla první vulkanologická observatoř Vesuvius, která byl postavena na svazích Vesuvu (v současnosti se operativní centrum nachází v Neapoli).

V současné době, se k monitorování sopek používají všechny dostupné nejmodernější technologie. Používají se seismografy, rozmístěné v blízkosti sopečných oblastí, které sledují nárůsty seismické aktivity, především pak harmonické otřesy. Ty signalizují, že se magma uvnitř sopky dalo do pohybu.

Velmi často se k monitorování sopek používají i satelity. Ty umožňují velmi snadno sledovat velké plochy. Měří se šíření sopečného popela (jako v případě erupce Eyjafjallajökull v roce 2010), a dále pak emise SO₂.

Další metody výzkumu, které využívá vulkanologie, jsou geofyzikální metody (elektrické, gravitační a magnetické měření). Nebo také sledování kolísání a náhlé změny v odporu, gravitační anomálie nebo magnetické anomálie. Všechny toto změny mohou indikovat vznik vulkanické aktivity.[3]

Vulkanická činnost je způsobena výstupem roztaveného magmatu na zemský povrch. Každý vulkán se obvykle skládá z magmatického rezervoáru, který se nachází pod sopkou a představuje zásobárnu magmatu. Magma vystupuje přívodnými komíny a vylívá se přes hlavní nebo vedlejší krátery. Na povrch, kde se nazývá láva. Charakter sopečných erupcí. Je ovlivněný složením magmatu a může být víc anebo míň explozivní. Doprovodné znaky erupce jsou emise plynů, pár a popela, zemětřesení a sopečná mračna.[4]