Volchovská vodní elektrárna

Projekt na využití řeky Volchov u stejnojmenného sídla pochází z roku 1902 a jeho autorem byl proslulý spoluautor městské elektrické dráhy v Petrohradě Henrich Osipovič Graftio. Úředníkům carské vlády více vyhovovaly projekty tepelných elektráren zahraničních firem spalujících uhlí z dovozu. Tomuto vývoji učinil přítrž až Mikuláš II, bohužel až v době, kdy rozvoj prací na Volchovu znemožnila První světová válka. Pracovní síla zajatců z armád Rakousko-Uherska byla využita na přípravě vodní cesty pro Kondopožskou elektrárnu v Karélii. V roce 1918 Graftio nadchl svým projektem V.I.Lenina, další rozvoj prací však přerušila válka občanská. Konečně se projekt na Volchovskou vodní elektrárnu objevil v plánu GOELRO, a to jako jedna z prioritních staveb.

Na zasedání VIII.Všeruského sjezdu sovětů v prosinci 1920 byl definitivně schválen plán elektrifikace Ruska, jehož složka pro Severní rajón obsahovala následující stavby.

Tepelná elektrárna na rašelinu v Petrohradě ve čtvrti Utkiny zátoka o výkonu 60 000 kW

Tepelné elektrárna v blízkosti Nazievských rašelinových dolů o výkonu 40 – 60 000 kW

Vodní elektrárna Volchov o výkonu 58 000 kW

Vodní elektrárna na dolním úseku řeky Svir o výkonu 100 000 kW

Vodní elektrárna na horním úseku řeky Svir o výkonu 160 000 kW. Řízením prací na výstavbě vodních elektráren v Severním rajónu byl pověřen Henrich Graftio.

Již v lednu 1921 se Henrich Graftio vypravil do Švédska pro sjednání dodávek nutných technologických zařízení, s jejichž produkcí v požadovaných rozměrech nemělo Rusko ještě dostatek zkušeností. Po zajištění dodávek švédskou firmou ASEA se objevil nedostatek devizových prostředků a za této situace byla upřednostňována výstavba tepelných elektráren, zejména pro jejich nezávislost na klimatických podmínkách. První elektrárnou GOERLO se tak stala již v roce 1923 tepelná elektrárna v Utkině zátoce na břehu Něvy v Petrohradě. Díky iniciativě Lenina, který byl vodní energetikou nadšen, byla na IX. zasedání Sjezdu sovětů Volchovská elektrárna určena jako prioritní a příslušné devizové prostředky byly v celé požadované výši uvolněny.

Pracovní sílu zajišťovali místní obyvatelé, pro které stavba byla v dobách všeobecného nedostatku vítanou příležitostí pro zajištění přijatelné životní úrovně. Lenin navštívil stavbu v létě 1923, v době, kdy v řečišti existovaly jen suché jámy a základy budovy elektrárny. Obraz Isaaka Israeleviče Brodského tak zobrazuje pouze symbolický výjev ze břehu, který byl ve skutečnosti ještě v době Leninovy smrti staveništěm.

K osazení prvních hydraulických jednotek došlo v létě 1926 a v prosinci byl slavnostně spuštěn provoz elektrárny. Součástí instalace byly i dvě jednotky o výkonu 2 x 1 MW vlastní konstrukce, jejichž vývoj i provoz se stal základem pro pozdější výrobu turbín vlastní konstrukce na největších vodních elektrárnách světa.

V roce 1927 pracovala elektrárna již při plném výkonu 58 MW. Elektrická soustava Sever byla obohacena nejen o výkon elektrárny, ale i o možnost charakteristické regulační schopnosti vodních děl. Ve své době Volchovská elektrárna patřila mezi největší v Evropě a byla označována jako „Milované první vodní dítě GOELRO“ či „Zázrak na Volchovu“.  Na nejslavnější období ve své historii však teprve čekala.

Rychlý postup německých i finských vojsk za druhé světové války znamenal pohromu pro mnoho elektráren a distribučních systémů. Z vodních elektráren byly Kondopožská a Dolnosvirská elektrárna obsazeny finskými vojsky. Německá letadla začala útočit na elektrárnu na Volchově, zásobující Leningrad, stejně jako na elektrárny na Volze, zásobující Moskvu. Rychle se blížící fronta způsobila rozebrání všech osmi jednotek a odvezení za Ural. Na elektrárně pracovaly pouze oba malé agregáty o výkonu 1 MW pro potřeby Volchovského železničního uzlu. I ty byly podminovány s očekáváním německého záboru. Když se v zimě 1941/1942 fronta stabilizovala a obležený Leningrad, odříznutý od energetických zdrojů se vzpamatovával z první zimy v obležení, padlo rozhodnutí o zásobování obleženého města elektřinou z Volchovské elektrárny pomocí kabelu, položeného na dně Ladožského jezera. Turbíny a generátory, které ještě nebyly vyloženy z vagónů se vydaly zpátečním směrem, aby elektrárnu na řece Volchov připravily na nejvýznamnější poslání v její historii. Koncem léta 1942 byly opět zprovozněny tři jednotky o výkonu 8 MW a pro obležený Leningrad bylo připraveno 24 000 kW elektrické energie, zajišťující potřebné minimum 700 000 kWh denně. Přenos energie zajišťoval kabel, jehož mezižilovou izolaci zajišťoval papír s vodoznakem určený původně pro tisk bankovek. Po zamrznutí Ladožského jezera podporoval zimní přenos energie ještě vzdušný systém, budovaný na sloupech zamrznutých přímo v ledu jezera. Vybudování trasy přenosu bylo výsledkem dřiny především žen a dívek ve věku od 14 let.

23. září 1942 se elektrický proud, vyrobený proudy vody řeky Volchov, vydal směrem do obleženého města. Od tohoto dne si v každé domácnosti mohli obyvatelé Leningradu každý den na dvě hodiny zapnout 40 W žárovku a do zaměstnání se dopravovat veřejnou dopravou. Tento den je považován jako den prolomení energetické blokády Leningradu. Přes pravidelné útoky Luftwaffe dodávala Volchovská vodní elektrárna obleženému městu životodárné minimum. V roce 1944 bylo opět instalováno dalších pět jednotek, a tak mohla elektrárna dodávat osvobozenému městu plných 66 MW. Všechna zařízení bez vážných poruch pracovala až do začátku 21. století.

• 
  Turbína, která pomohla zachránit Leningrad
• 
  Pomník Henricha Graftia ve Volchově
• 
  Pošta SSSR 1930
• 
  Pošta SSSR ke čtvrtstoletí provozu
• 
  Ledolam
• 
  Návodní část elektrárny
• 
  Nejstarší část díla, spodní propust

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Volchovská vodní elektrárna na Wikimedia Commons

• Keller R., Gewaesser und Wasserhaushalt des Festlandes, 250 stran, TVG Leipzig, 1962
• Linsley R.K., Applied hydrology, 759 str. McGraw-Hill, 1968
• Гидроэлектростанции России.: Tiskem Institutu Гидропроект - Санкт-Петербург, 1998. — 467 stran
• Klaus Gestwa: Die Stalinschen Grossbauten des Kommunismus, R. Oldenbourg Verlag, Mnichov, 2010. - 670 stran

• Volchov
• GOELRO
• Blokáda Leningradu
• Vodní elektrárny v Rusku