Kondopožská vodní elektrárna

Říční síť v Karélii je charakteristická střídáním toků a úzkých jezer ve směru od severoseverozápadu. Takto byla vytvořena vymíláním tektonických puklin na desce prvohorního původu před nástupem doby ledové. Po ústupu ledovce zhruba před 7 – 7,5 tisíci lety se do původních vodních cest dostaly překážky ve formě morénových valů. Sever Oněžského jezera v předglaciální době byl rozsáhlejší a pozůstatky historické plochy existují dnes v podobě jezer navýšených oproti původní hladině v řádu desítek metrů vlivem ledovcové činnosti. Takovým případem jsou jezera, z nichž největší nese název Sandal a které je spolu se svými odnožemi od hladiny Oněžského jezera odděleno v místě historického města Kondopoga.

Přirozený odtok z jeho povodí je kolem 10 m³/s a vodu odváděla řeka Sandalka do řeky Suna jako její levostranný přítok. Přehrazením tohoto místa u sídla Sopocha vznikla nádrž s převýšením hladin oproti Oněžskému jezeru 28,2 m. Tento spád byl využit Kondopožskou vodní elektrárnou, která v roce uvedení do provozu v roce 1929 poskytovala výkon 4,5 MW, odpovídající průtoku řeky Sandalky na 28 m spádu. Od roku 1940 byla do složitého systému Sandalské vodní nádrže převedena voda z řeky Suny o průměrném ročním průtoku 60 m³/s, celkový přítok pro energetické zpracovaní tak vzrostl na hodnotu kolem 70 m³/s a výkon vodního díla na 26 MW.

Odvod řeky Suna mimo přírodní řečiště byl uskutečněn v místě počátku známých vodopádů Girvas. Tím se proslulé Girvaské vodopády i pod nimi ležící vodopády Poor-Porog staly po většinu roku vyschlými koryty a níže položené vodopády Kivač jsou zavodněny průtokem sníženým o odvod pro energetické účely. Spád při převodu řeky je od roku 1954 energeticky využíván vodním dílem Paleozjorská vodní elektrárna.

Atraktivnost karelských vodopádů Kivač, Girvas a Poor-Porog přitáhla ke břehům řeky Suna kromě běžných návštěvníků i pozornost zájemců o vodní energii. Koncem 19. století byl uskutečněn první dálkový přenos elektrické energie ruským vědcem Michailem Dolivo-Dobrovolským v Německu i srbským vynálezcem Nikolou Teslou v USA. Zájem o elektrickou energii vzrostl ze strany všech velkoměst, včetně Petrohradu. Z vodních zdrojů se pro hlavní město Ruského impéria nabízely energie na vodopádech na řece Narva a na vodopádech na řece Suna. Od roku 1898 vzniklo několik projektů, většinou využívající řeky Suna na jednotlivých vodopádových stupních. Projekt jednoho z nejvýznamnějších ruských projektantů vodních děl Henricha Graftia z roku 1915 předpokládal využití přírodního valu nad městečkem Kondopoga a přivedení vod řeky Suna do tohoto místa. Na začátku první světové války vznikl projekt na výstavbu celulózky v městě Kondopoga, stejně jako závodu na výrobu kyseliny dusičné. Obě továrny měly dodávat nitrocelulózu pro výrobu střelného prachu. Práce na realizaci projektu začaly ihned v roce 1915. Využitím práce válečných zajatců většinou ze zemí Rakousko-Uherska byla postavena hráz u vesnice Sopocha, zabraňující odtoku vody z jezera Sandal přirozenou cestou a tím byla voda nadržena pro potřeby budoucí elektrárny, dále byla vybudována železnice a základy továren v městě Kondopoga. Další výstavbu přerušila Říjnová revoluce a následná Občanská válka. Po stabilizaci se projekt dostal do plánu GOELRO s předpokladem využití v průmyslu sídel Kondopoga a Petrozavodsk. Sám Henrich Graftio byl převelen na stavbu stěžejní elektrárny na řece Volchov.. Přestože v projektech vodních děl Sovětského svazu se již objevily návrhy na stonásobně výkonnější vodní díla na Volze, byly výkony v řádu desítek MW stále zajímavé.

Výstavba první etapy probíhala v letech 1923 až 1929 a využívala pouze vody z přirozeného povodí jezera Sandal, tedy zhruba 10 m³/s, což při téměř třicetimetrovém spádu představovalo výkon kolem 5 MW. Turbosoustrojí o výkonu 4,2 MW začalo dodávat elektřinu do sítě v lednu 1929. Jednalo se o horizontální dvojitou Francisovu turbínu švédské firmy NOHAB a švédský generátor od firmy ASEA. Provoz trpěl nedostatkem vody a pracoval v dávkových intervalech.

Výstavba druhé etapy, využívající již vody z řeky Suna probíhala od roku 1931 a nejdříve byly vybudovány potřebné hráze pro převod Suny do jezera Sandal, Jednalo se o navýšení hráze Sopocha, vybudování hrází Navda pro zamezení odtoku z jezera Paljeozero a hrází Vagan a Kojkary nadržující vodu Suny pro odvod do jezera Palje. Přehradní hráz Girvas s propustmi pak ukončila celoroční přitažlivost vodopádů Girvas a Poor-Porog. Z jezera Sandal bylo možno odebírat vodu řeky Suna od roku 1940 a v lednu 1941 byly v elektrárně instalovány dvě turbíny finského výrobce Tampella o hltnosti odpovídající novým hydrologickým podmínkám. Celkový výkon elektrárny tak vzrostl na 27,5 MW.

Před blížící se frontou Druhé světové války byla většina turbosoustrojí demontována a odvezena za Ural, elektrárna byla válečnými událostmi poškozena a zcela byla zničena přehrada Girvas. K obnově začalo ihned v roce 1944 a v roce 1951 elektrárna pracovala při plném provozu. Od roku 1954 po vybudování vodního díla u girvaské odbočky se veškeré zařízení pro odvod řeky Suna do jezera Palje stalo součástí vodního díla Paljeozerská vodní elektrárna.

• 
  Celkový pohled směrem k jezeru Sandal
• 
  Pohled k zamrzlému Oněžskému jezeru
• 
  Pohled vzhůru k návodní budově
• 
  Přívod z derivačního kanálu
• 
  Historické soustrojí NOHAB z roku 1929
• 
  Jednotky druhé generace 2 x 11 MW
• 
  Jediný přeliv o propustnosti 140 m³/s