Vojnuci

Termín vojnuk je odvozen jihoslovanského vojnik – voják. Tato vrstva obyvatelstva pocházela ze středověké šlechty v balkánských státech, která se v 14. století připojila k Turkům a které bylo dovoleno si zachovat její společenský stav. To odpovídalo obvyklé osmanské politice zahrnout do své armády ozbrojené skupiny z dobytých území, a tak další výboje usnadnit. Sociální stav vojnuků vznikl mezi lety 1370 až 1389.[4]

Vojnuci byli během války osvobozeni od daní pro nemuslimské obyvatelstvo.[5] Jedinou daní, kterou platili, bylo maktu, což byla pevná částka, kterou odváděly vojnucké obce a která nezávisela na počtu obyvatel.[6] V dobách míru se živili zemědělstvím nebo pastevectvím.[7] Mohli vlastnit ornou půdu a v dobách války mohli rabovat.[7] Hlavním úkolem vojnuků bylo zprvu hájení tureckých hranic. Později se stali pomocnými oddíly zabezpečujícími dopravu a koně pro osmanskou armádu během tažení.[3]

Do 16. století tvořili významnou část osmanské armády a poté začal jejich význam upadat, až se dostali na úroveň muslimských vojenských skupin.[8] Kvůli ztrátám výhod se mnozí připojili k Benátčanům nebo Habsburkům jako hajduci.[9] V 16. století bylo na bulharském území registrováno na 40 tisíc vojnuků a tvořili zde největší vojenské uskupení.[10] V průběhu 16. a 17. století se pojem vojnuk stal v osmanských dokumentech synonymem pro Bulhary.[11] Počátkem 18. století se zhruba třetina křesťanských mužů žijících poblíž turecké hranice dala na zboj.[9]

Vojnuci měli vlastní hierarchii s následujícími hodnostmi (od nejvyšší): vojnuk sandžak-bej – vojnuk bej – čeribašı – lagator. Vojnuci byli organizováni v rámci vojnuckého sandžaku (turecky voynugân sancağı), který nebyl definován územně jako jiné sandžaky, nýbrž tvořil oddělenou organizační jednotku Osmanské říše pro vojáky a ozbrojené skupiny. Největší z těchto jednotek byli vojnuci, akindžijové, juruci, cikáni a vlaši.[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Voynuks na anglické Wikipedii.