Vodní elektrárna Sedlice

Po první světové válce došlo v Evropě k rozvoji energetických elektrických systémů, umožňujících využít energie z lokálních zdrojů k napájení většího universálního energetického celku. Do této doby byla elektrické energie distribuována pouze ke konkrétnímu koncovému uživateli. Spolu s tímto vývojem se objevila i užitečnost vodních zdrojů jako nejpružnějšího regulačního členu. Mladý československý stát disponoval lidským odborným potenciálem i technologickým zázemím světové úrovně. Užitečnou podporou této skutečnosti byl Zákon ze dne 22. července 1919 O státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace. Začaly vznikat tzv. všeužitečné elektrárenské společnosti s minimálně 60% kapitálovou účastí státu a byla budována třífázová soustava o kmitočtu 50 Hz o přenosovém napětí 22 kV pro regionální a 100 kV pro dálkové přenosové soustavy.

Prvním projektem vodního energetického díla, čerpajícím státní prostředky byl projekt přehrazení řeky Želivky v místě zaškrcení údolního meandru u obce Sedlice. Čerpání veřejných prostředků je důkazem zaměření projektu na podporu elektrizační soustavy. Po první světové válce na území Československa pracovaly pouze tři vodní elektrárny s výkonem přes 1 MW, na Labi v Poděbradech (1,04 MW), na Vltavě v Praze na Štvanici (1,4 MW) a na horní Vltavě u Vyššího Brodu (7,8 MW). Projektovaným výkonem přes 2 MW se tak vodní dílo zařadilo na druhé místo, prvenství však získalo svou koncepcí špičkové vodní elektrárny s dostatečnou vodní akumulací a s vyrovnávací nádrží.

V režii Zemského správního výboru a Ministerstva veřejných prací započaly v roce 1921 práce na projektu, který byl rozdělen na výstavbu přehrady, ražení přiváděcí štoly, výstavbu samotné elektrárny a vybudovaní vyrovnávací nádrže.

První pracovní činnosti začaly při ražení spojovací štoly, při nichž bylo během výrubu 4 000 m³ horniny použito více než 10 tun dynamitu. Ražení štoly trvalo dva roky a vyžádalo si jeden lidský život. Spolu se štolou probíhala výstavba samotné elektrárny. Štola společně s budovou elektrárny byly dokončeny v průběhu roku 1923. V místech vtoku byl v řečišti řeky vybudován pětimetrový betonový jez, který umožnil při pracovním spádu 27 metrů zprovoznit a odzkoušet turbosoustrojí ještě před dostavěním finální přehradní hráze.  

V roce 1926 byla strojovna osazena dvěma horizontálními Francisovými turbínami, menší o výkonu 300 kW a hltnosti 1,25 m³/s, silnější o výkonu 600 kW a hltnosti 2,5 m³/s (údaje pro konečný spád 36 m). V roce 1928 byl instalován poslední nejvýkonnější agregát o výkonu 1 100 kW a hltnosti 5 m³/s. Doprava dílů nevšedních rozměrů a hmotností, stator 10 tun, rotor 16 tun, nebyla v terénních podmínkách té doby ještě dostatečně propracována a rotor se během transportu po zasněžené cestě sesunul u Želivu do příkopu, kde zůstal déle jak měsíc, než se ho podařilo uvolnit a dále dopravit na místo určení. [1]

Na jaře 1926 se začala stavět přehradní hráz v místech nejužšího údolního zaškrcení. Přehrada byla dokončena na podzim 1927 a během zimy se začala napouštět. Od jara 1928 pak mohla elektrárna pracovat na spádu 36 metrů a pod hladinou zmizel i původní betonový jez. Výstavba vyrovnávací nádrže Vřesník spadá do období 1925 až 1928.

Od počátku provozu v elektrárně pracují původní hydraulické i elektrické agregáty. V roce 2013 byla započata rekonstrukce zařízení v podobě výměny některých opotřebených hydraulických, mazacích a chladících systémů. Byly rovněž převinuty rotory alternátorů a kompletně zmodernizován původní řídící systém firmy František Křižík.

K roku 2021 pracuje elektrárna Sedlice jako jedna ze sedmi vodních energetických děl na toku řeky Želivky[2]. Při průměrné roční výrobě 6,8 GWh představuje 56% roční výroby všech elektráren na řece. Svým instalovaným výkonem však představuje 75% z celkového instalovaného výkonu na vodním toku. Zřetelný rozdíl v těchto poměrech odpovídá principu špičkového režimu elektrárny Sedlice oproti průtokovému režimu ostatních děl.