Voština (geomorfologický jev)

Voštiny vznikají pomocí „precipitačně-erozních“ procesů na „subaericky“ exponovaných površích skal. Převedeno do srozumitelného jazyka jde o to, že povrch pískovce má místy (zejména pod převisy a v kolmých stěnách) tendenci být zpevňován tmelem, který téměř neustále vzniká odpařováním vody z roztoků, které se nacházejí v pórech mezi jednotlivými zrnky pískovce. Proces je ale vrtkavý a rychle se může měnit ve svůj protiklad. Místo křemene se začne srážet sůl, která povrch skály doslova roztrhá na jednotlivá zrnka písku. Když se pochody střídavě opakují, vzniká celá plejáda tvarů: skalní kůry tvořící talíře a hroty a zejména různě tvarované voštiny. Voštiny bez skalních kůr mohou být sférické, kukaňovité, rombické, sklípkovité, reorientované a přestavěné. Voštiny s významným podílem skalní kůry mohou vystupovat ze skal jako bubliny, vosí hnízda, uši, kroužky nebo trojrozměrné mřížky. Jinými projevy obdobných pochodů jsou skalní sloupky a hodiny, „inverzní krápníky“, tektonická žebra, skalní fasety a hlízovité povrchy.[2]

Velkým nebezpečím pro voštiny je turismus a horolezectví. Davy návštěvníků, kteří chtějí navštívit pískovcová skalní města, mají na svědomí jejich poškozování. Návštěvníci voštiny osahávají, či dokonce části ulamují. Také v horolezeckých cestách mohou být voštiny poškozeny ulámáním. Proto bývá stanoven zákaz lezení na mokrém či namrzlém pískovci (kdy bývá snížena pevnost horniny). Horolezecká etika z důvodu křehkosti pískovce prosazuje maximální ohleduplnost ke skále. Zakázána jsou kovová „jistítka“ (skoby, vklíněnce). K jištění lze použít pouze měkké smyčky a popruhy nebo trvale osazené fixní jištění (pískovcové kruhy).