Vladimír Kubeš

Narodil se v Králově Poli, jeho otec Vladimír byl praktickým lékařem a gynekologem.[2] Výborně se učil a už v deseti letech složil přijímací zkoušky na gymnázium. Po jeho absolvování se zapsal ke studiu práva na brněnské právnické fakultě, během studií se zúčastnil studijních pobytů v Paříži a Heidelbergu a v roce 1930 získal titul doktora práv. Poté byl nejdříve jeden rok soudním čekatelem u brněnského krajského soudu, pak až do roku 1945 působil jako konceptní úředník Moravsko-slezské finanční prokuratury.[3]

Už během studií časopisecky publikoval a rok po jejich ukončení vydal první monografii zaměřenou na otázky bezdůvodného obohacení. Tentýž rok se zapsal ke studiu filosofie a dějin umění na Filozofickou fakultu MU, v jejím průběhu byl i na studijním pobytu v Berlíně a roku 1935 absolvoval, ačkoli bez podstoupení rigorózní zkoušky. Mezitím vydal další monografii o smlouvách proti dobrým mravům, která byla oceněna jako nejlepší kniha soukromého práva daného období, v roce 1934 se na brněnské právnické fakultě habilitoval jako soukromý docent pro obor československého práva soukromého a zároveň byl jmenován komisařem, o tři roky později vrchním komisařem finanční prokuratury v Brně. Podílel se na návrzích reformy vysokoškolského studia, navrhl např. prodloužit studium práv z tehdejších čtyř na pět let, a na konci 30. let již byl navržen ke jmenování profesorem soukromého práva, k tomu však došlo až po válce. V té době se také oženil s dlouholetou přítelkyní Hanou, se kterou se později rozvedl, aby se oženil s Vojtěškou. Ani toto manželství však nevydrželo dlouho.[3]

Po roce 1945 se už jako řádný profesor na právnické fakultě, jejímž byl i jedno funkční období děkanem, stává ředitelem dvou ústavů, pro právní filozofii a pro občanské právo. Zasloužil se také o založení Vysoké školy sociální v Brně. Vstoupil do národně socialistické strany a byl za ni jmenován členem komise Národního shromáždění pro vytvoření nové ústavy. Jeho návrhy, směřující k zachování kontinuity s Ústavní listinou z roku 1920, však vyvolávaly jistý odpor u reprezentantů Slovenska a později byly ze strany komunistů odmítnuty jako reakční. I přesto, že se po Únoru 1948 stal načas místopředsedou fakultního akčního výboru, byl vyloučen z profesorského sboru a na fakultu se již nesměl vrátit. O rok později byl zatčen pro pokus o ilegální přechod státní hranice a odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody, po odvolání mu byl trest zvýšen na třináct let. Umístěn byl v pracovních táborech Jáchymov, Svatopluk, Svornost, Mír a Vojna, bylo mu nicméně umožněno se oženit s o dvacet let mladší Evou. Po šesti letech mu prezident republiky udělil milost a rok poté se mu narodila dcera Eva.[3]

Až do roku 1968 pracoval nejdříve jako stavební dělník, pak jako podnikový právník v tomto průmyslovém odvětví,[4] zároveň ale zpracovával některá vědecká témata, která mohl později publikovat v zahraničí. Po své rehabilitaci se zapojil především do činnosti spolku politických vězňů K 231, také Sokola, začal přednášet na filosofické fakultě v Brně a byl opět činný i v národněsocialistické straně. U tehdejšího ministra spravedlnosti a spolustraníka Bohuslava Kučery díky tomu vymohl obnovení brněnské právnické fakulty. Na ní pak až do roku 1971 znovu přednášel a vedl katedru teorie státu a práva a právní filosofie, poté však musel opět odejít. V průběhu 70. let mu bylo alespoň umožněno publikovat a přednášet právní filosofii v zahraničí, zejména na Vídeňské univerzitě.[3][5]

Vladimír Kubeš patřil do brněnské školy normativní teorie, byť se jí nenechal v pozdějších letech úplně svázat, měl do jisté míry vlastní koncepci. Ovlivněn byl Schopenhauerem, Hegelem a také teorií vrstevnatosti bytí německého filozofa Nicolaie Hartmanna. Právní řád není jen ideálním pojmem, je objektivizovatelný a je součástí skutečnosti, a to jejího nejvyššího stupně, duchovního bytí. Zároveň však jako složitý útvar zasahuje realitu i v jejích nižších podobách, např. v podobě výkonu trestu. Člověk se pak k právu vztahuje ve dvou rolích, aktivní, kdy jej z ideální podoby převádí do konkrétní reality, a zároveň pasivní, neboť je vždy adresátem právních norem, tedy toho, co má být. Z toho také plyne svobodná vůle každého jednotlivce, neboť se může rozhodnout právní normě podřídit, nebo jednat proti ní. Podle Kubeše není filosofie práva (resp. sociologie práva[6]) součástí obecné filosofie, ale vzhledem k jejímu specifickému předmětu je samostatnou vědou. Osobním založením byl optimista, věřící v neustálý pokrok na „nekonečné cestě k dosažení dokonalosti“.[7][8]

Některá díla:[3]

• Příspěvek k nauce o žalobách z obohacení (Brno : Právnická fakulta Masarykovy university, 1931)
• Smlouvy proti dobrým mravům (Brno : Orbis, 1933)
• Nemožnost plnění a právní norma (Praha : Orbis, 1938)
• Právní filosofie XX. století (Brno : Československý akademický spolek Právník, 1947)
• O novou ústavu (Praha : Melantrich, 1948)
• Grundfragen der Philosophie des Rechts (Wien : Springer, 1977)
• Die Brünner rechtstheoretische Schule (Wien : Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1980, spolu s Otou Weinbergerem)
• Die Rechtspflicht (Wien : Springer-Verlag, 1981)
• Ontologie des Rechts (Berlin : Duncker & Humblot, 1986)
• Theorie der Gesetzgebung: Materiale und formale Bestimmungsgründe der Gesetzgebung in Geschichte und Gegenwart (Wien : Springer-Verlag, 1987)
• --a chtěl bych to všechno znovu (Brno : Masarykova univerzita, 1994)
• Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu (Brno : Masarykova univerzita, 1995, dva díly)

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Kubeš