Vladimír Kolátor

Pocházel z rodiny Jana Kolátora (* 1857), obchodníka, starosty Břevnova a jeho manželky Anny Tylleové[3]. Studoval na malostranském gymnáziu a po maturitě (1922) na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1935 [4]. Docházel však i na fakultu filozofickou.[5]

Vystřídal různá divadelní angažmá:[5]

• 1926–1927 Gamzovo Umělecké studio – režisér
• 1935–1939 Městské divadlo v Kladně – dramaturg a ředitel
• 1940–1941 České divadlo v Olomouci – režisér
• 1942–1943 Beskydské divadlo v Hranicích – šéf činohry a režisér
• 1943–1944 České lidové divadlo v Brně – dramaturg[pozn. 1]
• 1945–1946 Divadlo kolektivní tvorby v Praze – dramaturg
• 1947–1949 divadelní agentura Alfa a Universum – lektor
• 1951–1963 Vesnické divadlo v Praze (později Státní divadelní studio) – asistent režie a režisér

Jako kameraman se ve 30. letech podílel na čtyřech filmech:[7][8]

• Psohlavci (1931) s Václavem Víchem
• Třetí rota (1931) s Janem Stallichem
• Pepina Rejholcová (1932) s Janem Stallichem
• Zborov (1938) s Josefem Střechou

Na přelomu 30. a 40. let byl jedním z předních beletristů a mluvčím skupiny Aktivisté. V roce 1939 vydal román Vzdušné vidiny z prostředí kolem zbirožského zámku, který byl na zadní stránce opatřen poznámkou o zamýšleném filmovém zpracování (k němu však nedošlo).[9] Vydal překlady japonské poezie Japonské písně lásky (1939) a Písně Dálného východu (1940).[10]

Napsal biografické publikace o soudobém divadelníkovi Vladimíru Gamzovi (1931)[11] a o jedné z vůdčích osobností českého divadla 19. století Janu Nepomuku Štěpánkovi (1941).[12] Psal také divadelní hry: jednoaktovku Návštěva (vyšla roku 1943)[13] nebo operetní libreto Jana.[10]

V letech 1931–1933 působil jako filmový a divadelní kritik a referent v literárně-kulturním týdeníku Čin.[10] Byl však orientován spíše pravicově, takže se s levicověji orientovanou redakcí rozešel.[14] Přispíval i do celé řady dalších periodik: České slovo, Index, Kino, Národní listy, Národní osvobození, Národní politika, Polední list, Jeviště, České divadlo, Naše divadlo, Úboj, Zlín, Živá tvorba.[10]

Od podzimu 1932 se po Josefu Hladkém stal vedoucím redaktorem časopisu Nový hlas, v jehož čele zůstal až do jeho konce v roce 1934.[2] Oproti zakladatelům původního Hlasu, bratřím Černým, kteří se soustředili zejména na psaní proti § 129 trestního zákona, se redakce pod Kolátorovým vedením zaměřovala na oblast výchovy či sebevýchovy homosexuální komunity za účelem zvýšení společenské akceptace, v jejímž důsledku by pak paragraf pozbyl opodstatnění.[2] K psaní užíval pseudonymy Vladimír Vávra a P. Vlk.[14] Překládal poezii zahraničních autorů jako Stefana Georga, Friedricha II. Velikého, Goetha, Schillera… i explicitní homoerotické básně, které se později objevily i v Japonských písních lásky. Více se však věnoval (vlastní) próze.[15]

V roce 1950 byl Kolátor vězněn v komunistickém táboře nápravných prací. Policejní záznamy z téže doby bez bližšího určení zmiňují jeho snoubenku.[2]