Vladimír Karbusický

Studoval na ČVUT a na Univerzitě Karlově (filozofii, hudební vědu a estetiku). Po obhajobě disertační práce působil jako vědecký pracovník v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Aktivně se zúčastnil výzkumu lidové kultury českých kolonistů v rumunských Karpatech. V letech 1955–1966 se věnoval práci o nejstarších českých pověstech. V roce 1958 vydal metodologicky významnou studii o datování vojenských lidových písní v Čechách. Od roku 1962 se zaměřoval na výzkum hudebnosti v průmyslových centrech a začal se orientovat na hudebně-sociologické problémy. V roce 1966 přešel do Ústavu hudební vědy ČSAV a vydal (1968) metodologicky i materiálově objevnou, dodnes inspirativní knihu Mezi lidovou písní a šlágrem, náčrt dějin profánního zpěvu v Čechách. Jeho „kacířská“ práce Podstata umění, kritický pohled na genezi a interpretaci teorie odrazu, byla hned po vyjití (1969) zabavena a Karbusického práce dány na index. Po srpnu 1968 odešel do SRN, kde působil nejprve jako vědecký pracovník, později jako vysokoškolský učitel. Vedle hudební sociologie se věnoval především sémiotice a sémantice hudby. V roce 1976 založil katedru systematické hudební vědy na univerzitě v Hamburku, kde působil jako profesor. Od roku 1991 přednášel jako hostující profesor i na našich univerzitách. V SRN žil nedaleko Hamburku v Buchholz (v Nordheide), pohřben je na Lesním hřbitově v Hamburku.

Do dějin evropské hudební vědy vstoupil jako autor originálních sociologických, sémiotických a hudebně-antropologických studií, v nichž obdivuhodným způsobem stmeluje etnografický a historický výzkum s aspektem etnomuzikologickým a všeobecně antropologickým.

Významným způsobem zasáhl do bádání v oblasti starých českých pověstí a legend. Z muzikologického hlediska rozpoznal a dal jejich původ do souvislosti s dvorskou zpěvní epikou, čímž byl popřen lidový i národní původ pověstí, zastávaný zvláště marxisticky orientovanými historiky (např. František Graus, Zdeněk Fiala, Dušan Třeštík), kteří jeho závěry odmítali. Proslavil se kontroverzním pokusem o čtení jmen mytických pohanských knížat z Kosmovy kroniky jako souvislého textu, který dnes není obecně přijímán. Od 90. let 20. století byl jeho přínos v historickém výzkumu postupně doceněn a uznán.^[zdroj?] Na jeho památku je v Libici nad Cidlinou nazvána ulice Dr. Karbusického.