Vláda Jana Olszewského

Prezident Lech Wałęsa designoval Jana Olszewského premiérem 5. prosince 1991 po neúspěchu jeho předchozí nominace Bronisława Geremka ani pokus o sestavení vlády stávajícího premiéra Jana Krzysztofa Bieleckého. Sejm Olszewského nominaci schválil o den později. Kvůli nemožnosti sestavit programovou koalici se Olszewski nominace v polovině prosince vzdal, ale Sejm to nepřijal. Olszewského zachránila Polská lidová strana (výměnou za několik míst náměstků ministrů)[2], jíž po hlasování poděkoval i Jarosław Kaczyński[3]. Po dlouhých vyjednáváních se nakonec povedlo 23. prosince 1991 jmenovat s podporou Solidarity a PSL[4] kabinet, v němž zasedli zástupci 4 politických stran (PC, ZChN, PL, PChD), které dohromady disponovaly 114 hlasy v Sejmu.[4] V následujícím období ale vládu oslabovalo narůstající napětí mezi premiérem a Jarosławem Kaczyńským, šéfem nejsilnější vládní strany PC, kvůli personálním otázkám a nedostatku důvěry.[4]

Olszewského kabinet se musel vyrovnat s novým mezinárodním uspořádáním - krátce před jeho jmenováním došlo k rozpadu Sovětského svazu. Vláda tak zahájila kroky, které měly vést k integraci Polska mezi do západních struktur (NATO a Evropská společenství). Poprvé se tak v oficiálních dokumentech Ministerstva národní obrany objevilo, že členství v NATO je součástí obranné strategie země. Několik dní před jmenováním kompletní vlády podepsal vicepremiér předchozí vlády Leszek Balcerowicz dohodu o přidružení s Evropskými společenstvími.

Vláda zahájila proces dekomunizace armády a Ministerstva vnitra. V čele Vojenské informační služby do té doby stál bývalý člen komunistického generálního štábu Czesław Wawrzyniak.[5] Kabinet rovněž změnil koncept privatizace státních podniků. Úplné zastavení procesu pak vyvolalo konflikt vlády s liberálními stranami v Sejmu.

Premiér Olszewski odmítl 22. května 1992 podepsat polsko-ruskou smlouvu přátelství a spolupráci, která měla předat základnu, již předtím opustila ruská vojska odcházející z Polska, pod společnou polsko-ruskou kontrolu. Prezident Wałęsa pak vyjednal s ruským prezidentem Jelcinem změnu kontroverzního článku smlouvy. Následoval otevřený konflikt vlády s prezidentem.[6]

Kabinet nedisponoval parlamentní většinou. Olszewski se neúspěšně pokoušel svou vládu rozšířit o další politické strany. Demokratická unie pak 24. května 1992 přijala usnesení vyzývající vládu k demisi.[7] O dva dny později pak prezident odeslal maršálkovi Sejmu dopis, v němž ho informoval o tom, že ztratil důvěru ve vládu a již ji nadále nepodporuje.[6] Další den se opoziční strany Demokratická unie, Liberálně-demokratický kongres a Polský hospodářský program rozhodly vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Sejm pak 28. května schválil na návrh poslance Janusze Korwina-Mikkeho usnesení, v němž vyzval ministra vnitra Antoniho Macierewicze, aby do 6. června podal zprávu o státních úřednících od úrovně vojvody výš a také senátorech a poslancích, kteří v letech 1945-1990 spolupracovali s komunistickými tajnými službami.[6] V téže době probíhaly rozhovory o rozšíření vlády o Konfederaci nezávislého Polska. Ministr Macierewicz pak informoval místopředsedu Sejmu za tuto stranu Dariusze Wójcika, že předseda strany Leszek Moczulski se nachází na seznamu spolupracovníků, který hodlá Sejmu předložit.[6]

Sejm nočním hlasováním vládu odvolal krátce po půlnoci 5. června 1992, několik hodin poté, co ministr vnitra Macierewicz zveřejnil požadovaný seznam spolupracovníků, na němž se mj. nacházeli 3 ministři a 8 náměstků ministrů Olszewského vlády.[6] Premiér, který Macierewicze podporoval, navrhl po dohodě s předsedou Nejvyššího soudu Adamem Strzemboszem vznik nezávislé komise, která by posoudila pravdivost zveřejněných údajů.

Den po odvolání Olszewského vlády prezident navrhl na premiéra předsedu PSL Waldemara Pawlaka, kterého Sejm zvolil novým premiérem. Až do sestavení nové vlády (tou byla až 10. července 1992 vláda Hanny Suchocké, protože Pawlakovi se nepodařilo vládu sestavit) ale své úřady vykonávali Olszewského ministři. Výjimkami byli ministři vnitra (Macierewicz), národní obrany (Szeremietiew) a šéf Úřadu vlády (Włodarczyk), kteří byli Sejmem 20. června odvoláni.