Vjačeslav Olijnyk

Pochází z oblasti Ukrajiny, kde se tradičně zápasníci specializují na klasický styl zápasení. Zápasení se věnoval od 6 let v rodném Ždanově (dnešní Mariupol).[1] Jeho osobním trenérem byl Nikolaj Pantazi. V sovětské reprezentaci klasiků se dostal do užšího výběru váhové kategorie do 90 kg od roku 1989. O pozici reprezentační jedničky bojoval především s uljanovským Pavlem Potapovem. V roce 1992 však jeho i Potapova v nominaci Společenství nezávislých států na olympijské hry v Barceloně předčil Gruzín Giorgi Koguašvili.[2]

Od roku 1993 reprezentoval nezávislou Ukrajinu. V roce 1996 se pod vedením reprezentačního trenéra Gennadije Uzuna kvalifikoval na olympijské hry v Atlantě.[3] Od úvodního kola potvrzoval výbornou formu, ve čtvrtfinále porazil 4:2 na technické body obhájce zlaté olympijské medaile Němce Maika Bullmanna. V semifinále porazil Turka Hakkı Başara 3:0 na technické body a postoupil do finále proti Poláku Jacku Fafińskému. Hned v úvodních sekundách pětiminutového finálového zápasu se ujal vedení 1:0 na technické body vytlačením soupeře ze žíněnky a po minutě koršunem v parteru navýšil vedení na 2:0. Začátkem čtvrté minuty se soupeřem dostal do kontaktu (klinče), ze kterého předním zvratem poslal Fafińského na žíněnku za 4 technické body. Vysoký bodový náskok 6:0 udržel do konce hrací doby a získal zlatou olympijskou medaili.

Od roku 1997 Mezinárodní zápasnická federace spojila jeho váhovou kategorii do 90 kg s váhovou kategorií do 100 kg. V nové váze do 97 kg se v konkurenci talentovaného Davita Saldadzeho neprosazoval. V roce 2000 se mu při ukrajinské olympijské nominaci podařilo shodit do nižší váhové kategorie do 85 kg a startoval v této váze jako tajný ukrajinský trumf na olympijských hrách v Sydney. V základní skupině však prohrál úvodní zápas s Rusem Alexandrem Menšikovem 0:2 na technické body a nepostoupil do vyřazovacích bojů. Se sportovní kariérou se rozloučil v roce 2003. Věnuje se trenérské a politické práci v rodném Mariupolu.