Vitčice (Veliká Ves)

O původu názvu vesnice nelze vzhledem k častým změnám rozhodnout. Pravděpodobně však prošel podobným vývojem jako název blízkých Vičic. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Widcizicz (1410), Bytczicz (1426), Witcžicze (1545), Wicžicze (1654) a Groß-Witschitz (1787 a 1848).[3]

Okolní krajina byla osídlena už v mladší době bronzové, ale první písemná zmínka o Vitčicích pochází z roku 1408, kdy byli obyvatelé vsi za poplatek zproštěni robotních povinností a postaveni pod pravomoc kadaňského soudu. Toto privilegium se během sedmnáctého až devatenáctého století stalo předmětem mnoha sporů.[4]

V patnáctém století vesnice patřila k hasištejnskému panství pánů z Lobkovic. Na počátku šestnáctého století byli jejími majiteli Fictumové. Oplovi z Fictumu byl za falšování peněz roku 1543 zkonfiskován králem Ferdinandem I. veškerý majetek. Panovník potom Vitčice převedl jako splátku dluhu Albrechtu Šlikovi. Šlikové vesnici připojili ke svému krásnodvorskému panství, u kterého zůstaly až do zrušení poddanství.[4]

Když se na začátku sedmnáctého století stal majitelem panství Karel Údrčský z Údrče, přestal respektovat stará vitčická práva a začalo období vleklých sporů o robotní povinnosti.[4] Za účast na českém stavovském povstání byl potrestán ztrátou poloviny majetku, ke které patřil panství Krásný Dvůr i s Vitčicemi,[4] ale roku 1626 je jeho manželka Marie získala od královské komory zpět.[5] Roku 1649 panství koupil hrabě Heřman Černín z Chudenic, ale ani on práva vesničanů neuznal.[5]

Podle berní ruly z roku 1654 byla vesnice po třicetileté válce v dobré stavu, protože pustá byla jen jedna chalupa. Žilo zde devět sedláků, tři chalupníci, jeden zahradník a jeden poddaný bez majetku. Sedláci měli dohromady 33 potahů, 26 krav, čtyřicet jalovic, osmdesát obcí, 77 prasat a tři kozy. Chudším chalupníkům patřily jen dvě krávy a jedno prase. Jeden ze sedláků zároveň pracoval jako krejčí, zatímco jeden chalupník provozoval hospodu. Na polích se pěstovala především pšenice.[5]

Robotní patent z roku 1680 omezil robotní povinnosti, a Černínové se o tři roky zavázali, že je nebudou zvyšovat. Další majitel Jan Procházka však dohodu nerespektoval, a po něm ani další vlastníci.[5] Spory o robotu a náhradu škody probíhaly, pro vesničany neúspěšně, až do druhé čtvrtiny devatenáctého století.[6]

Roku 1793 nebo 1794[4] došlo k velkému požáru, při kterém shořela celá vesnice včetně mnoha listin. První opravenou budovou byl statek čp. 13, jehož obnovu připomíná letopočet nad vstupem.[6]

Až do poloviny devatenáctého století bylo hlavním zdrojem obživy zemědělství. Obyvatelé chovali dobytek a na úrodných polích se pěstovala pšenice, ječmen, cukrová řepa a pícniny.[7] Ke změně došlo až s rozvojem hnědouhelných dolů v okolních vesnicích a otevření nádraží v roce 1884 na železniční trati Kadaň–Kaštice. Děti navštěvovaly školu v Podlesicích.[6]

Po druhé světové válce počet obyvatel klesl o více než polovinu předválečného stavu. Část původní zástavby byla zbořena na začátku sedmdesátých let dvacátého století a v roce 1975 ji nahradila šestice rodinných domů typu okál. Pole obhospodařovával státní statek ve Veliké Vsi, ale roku 1975 se sloučil se statkem v Radonicích, a ve Vitčicích tak vznikl provoz Vitčice, odštěpný závod Radonice, oborový podnik Chomutov, který zaměstnával většinu obyvatel. Fungoval až do roku 1995, kdy zanikl v důsledku majetkových restitucí.

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 185 obyvatel (z toho devadesát mužů), z nichž bylo 28 Čechoslováků, 156 Němců a jeden cizinec. Až na dva evangelíky se hlásili k římskokatolické církvi.[8] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 180 obyvatel: jednoho Čechoslováka, 178 Němců a jednoho cizince. Kromě jednoho člena církve československé byli římskými katolíky.[9]

Po zrušení poddanství se Vitčice staly samostatnou obcí v okrese Podbořany,[6] ale roku 1961 už byly při sčítání lidu částí obce Veliká Ves v okrese Chomutov.[12]

Socha svatého Jana Nepomuckého u bývalé cesty k zaniklé cihelně

• Socha sv. Jana Nepomuckého
• Sloup se sochou P. Marie
• Venkovská usedlost čp. 13