Lannova vila (Bubeneč)

Sídlo si zbudoval – poté, co založil rodinu – podnikatel, sběratel umění a mecenáš Vojtěch Lanna mladší, aby vytvořil klidnou oázu pro svou manželku Franzisku, rozenou von Benne [francisku fon bene] (* 1842), dceru Franzisku Josefinu (* 1866), syna Františka Vojtěcha (* 1867) a dceru Alici (* 1868).[2] Od Václava Storcha koupil parcelu se starším domem, který dal zbořit a postavit novou vilu; tu po roce 1880 rozšířil o dům čp. 3 původní majitelky Marie Skalické. Později vykoupil také sousední domy čp. 66 a 67, po jejich zboření rozšířil svou zahradu. Lannův syn dr. František Vojtěch se odstěhoval do Německa a roku 1913 vilu i s pozemky a vnitřním vybavením prodal staviteli Aloisu Potůčkovi. Roku 1916 objekt zakoupil rafinérský podnikatel Vojtěch Zikmund[3], po něm se zde vystřídalo několik soukromých majitelů, až roku 1948 byla vila znárodněním začleněna do Československých stavebních závodů, n.p. V letech 1957–1992 ji spravovala Československá akademie věd. Od roku 1993 slouží jako reprezentační objekt Akademie věd České republiky ke slavnostním příležitostem,[pozn. 1] k pořádání vědeckých konferencí, a také jako hotel.

Plány nejsou podepsané, byl to pravděpodobně architekt Ignác Ullmann, kdo navrhl a v letech 1868 až 1872 za účasti svého zetě, začínajícího architekta Antonína Barvitia [barvicia], a později s účastí jeho bratra, malíře Viktora Barvitia, postavil novorenesanční jednopatrovou vilu s věží[pozn. 2] ve stylu italského předměstského domu (villa suburbana),[pozn. 3] obklopenou sloupovým portikem a zahradou podle vzoru italského renesančního architekta Palladia. Šlo o první příklad slohově čistého novorenesančního domu v Čechách a jednu z nejvýznamnějších staveb tohoto stylu ve střední Evropě.

Interiéry tvoří vstupní hala s recepcí, čtyři reprezentační společenské salony, kuchyně a další soukromé prostory, všechny s dekorativní výzdobou romantickými malbami s figurálními scénami z řecké a římské mytologie, doplněné alegorickými a realistickými malbami, oslavujícími pracovní a společenské aktivity stavebníka.

• Apollónův salón – ústřední prostor; trojice obrazů na čelní stěně: Zrození Apollóna; Apollón jako pastýř ve společnosti žen hraje na lyru; Apollón s lukem se chystá zastřelit monstrum Pythona; Apollón jako bůh umění a věd je symbolem samotného majitele;
• Venušin salón – (také Kulečníkový salón) vstupní místnost z chodby, zde se také po jídle společnost scházela k partii kulečníku; mytologické malby: Zrození Venuše z mořské pěny s asistujícími tritony, najádami a mořskými kentaury; Paridův soud, Venuše oplakává mrtvého Adónise; Lovící Amor s Aurou a šelmami; Únos Psyché
• Bakchův salón – společenská místnost s bufetem; malby s tematikou příběhů boha Bakcha a Ariadny
• Travenský salon – vyobrazení krajiny s jezerem a osadou odkazuje k alpskému, resp. hornorakouskému původu rodiny Lannů (původně Lannerů, Lahnerů či Lähnerů) a k jejich profesi dřevařů,[pozn. 4] výrobní praxe je znázorněna porážením kmene stromu a korytem lesní klouzačky, po které se klády dopravovaly k vodě. Dále je vyobrazeno současné působiště majitele u Travenského jezera v Solné komoře, Lannova rezidence v Gmundenu, kterou – stejně jako tento salón – vymaloval Heinrich Gärtner.

Nástěnné a závěsné malby provádělo více malířů, především Viktor Barvitius, drážďanský Heinrich Gärtner, vídeňský Hans Makart, Adolf Fridrich Menzel a Leopold Rottmann, autory dekorativních maleb byli Stöhr z Hannoveru, Lotz, Willems a další.[4] Původně byly součástí vybavení také obrazy, sochy a další starožitnosti z Lannovy umělecké sbírky, rozprodané v letech 1909–1910 v aukční síni Lepke v Berlíně.

• Současnou výtvarnou výzdobu tvoří především grafické listy Jiřího Švengsbíra, Oldřicha Kulhánka, doplňují je dva starší obrazy, olejomalba ženy od Alfonse Muchy a Žena u zdi od Jakuba Schikanedera.