Andrea Palladio

Roku 1541 uskutečnil Palladio první cestu do Říma, spolu se svým mentorem hrabětem Trissinem. Další následovala mezi lety 1545/46 (opět ve společnosti Trissina) a třetí návštěva proběhla mezi lety 1546/47 (zde se zaměřil na studium v Tivoli, Palestrině a Albanu). Výsledkem těchto badatelských cest bylo vydání jeho první knihy L'Antichitá di Roma (Římské starožitnosti), v níž zaměřuje antické stavby Říma.

Na vrcholu úspěšné kariéry jako vilového architekta vydal v Benátkách roku 1570 svou stěžejní knihu Quattro Libri dell'Architettura známou jako Čtyři knihy o architektuře. Struktura knihy přímo navazuje na Vitruvia a na jeho latinský spis. V této knize také píše, že přijal Vitruvia za svého učitele a antické tvarosloví za svůj jazyk[1] . Stejně jako Vitruvius i Palladio hledal v architektuře symetrii, proporční a matematické vztahy. Mimo to se Palladio pokoušel nalézt univerzální modely pro jednotlivé typy staveb. V knize zveřejnil ideální plány svých realizovaných i nerealizovaných staveb, ke kterým dává odkazy a značky pro jejich lepší pochopení a čitelnost. Dokonce v knize zveřejnil i svoji vlastní jednotku délky. Z toho historikové a znalci soudí, že Palladio knihu předurčil ke kopírování a k použití jako vzorníku. Jeho realizované stavby nebyly vždy v souladu s jeho představami a často narážel na překážky v podobě již existujících základů, přírodního terénu nebo představ ze strany objednavatele, které ho limitovaly. Ve spisu "Čtyři knihy o architektuře" tedy zveřejnil svoje ideální plány, a nikoli plány již realizovaných staveb. V tom je jeho kniha jedinečná, neboť na jejím základě mohly vzniknout slohy jako palladianismus nebo neo-palladianismus

Historiky umění je Palladio označován jako první "klasicista" své doby. To znamená, že studoval antickou architekturu nejen proto, aby ji napodobil, ale aby jí dal nadčasovou platnost. Byl také první z architektů, který použil průčelí antického chrámu (jako pohanské sakrální stavby) a "přilepil" je na obytnou vilu, tedy profánní (světskou) stavbu. Architektonické "přílepky" na fasádě se užívaly až do 19. století.[2]

Palladio nebyl první, kdo se pokoušel o vydání sborníku svých prací, ale byl první kterému se to kompletně podařilo. Jeho předchůdcem byl architekt Baldassare Peruzzi, který chtěl začít vydávat své návrhy ve sbornících a tím utvořit vlastní "katalog", ale jeho snahy nikdy nepřešly do reality. Po Baldassaru Peruzzim se o vydaní svého díla tiskem pokusil architekt Sebastiano Serlio, který v roce 1539 sepsal traktát Tutte l'opere d'architettura et prospetiva di Sebastiano Serlio Bolognese (Veškerá architektonická a perspektivní díla Sebastiana Serlia z Boloně), ale poslední díl jeho traktátu vyšel tiskem až v roce 1978 a do té doby koloval po Evropě pouze ve formě přepisů a rukopisů.

• PALLADIO, Andrea. Čtyři knihy o architektuře, v nichž se po krátkém pojednání o pěti řádech a o těch pokynech, které jsou při stavění nejnutnější, pojednává o soukromých domech, o cestách, o mostech, o náměstích, o xystech a o chrámech. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958.
• WUNDRAM, Manfred. Andrea Palladio: 1508-1580 : pravidla harmonie. V Praze: Slovart, 2009. ISBN 978-3-8365-1795-9.

• Palladiánská architektura
• Teorie architektury
• La Rotonda

• Galerie Andrea Palladio na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrea Palladio na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Andrea Palladio
• Richard Copans (režie). Dokumentární cyklus Architektura (33/45). Velká Británie, 2009, 45x27 min. Andrea Palladio: Vila Barbaro. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.