Vilém Laufberger

Pocházel z lékařské rodiny, dědeček byl známým lékařem v Turnově. Otec, rovněž lékař, zemřel, když byly Vilémovi tři roky. Po maturitě na gymnáziu v Chrudimi v r. 1910 se rozhodl pro studium biochemie. Impulzem mu byla přednáška profesora Babáka o pokrocích fyziologie. Studoval na Lékařské fakultě UK a současně pracoval v laboratoři profesora Babáka, kde se věnoval experimentu metamorfózy živočicha. Ve třetím ročníku medicíny měl možnost získat zkušenosti v ústavu v Halle. V roce 1916 promoval a jako lékař byl povolán do armády. Ve válce byl raněn a potom byl zařazen jako lékař-zubař v lazaretu.[1]

Od roku 1920 organizoval z podnětu prof. Babáka nový Ústav pro všeobecnou a experimentální patologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde také v roce 1921 habilitoval a v roce 1922 se stal mimořádným profesorem patologie. V tomto období se věnoval zkoumání účinku inzulínu a endokrinologickým výzkumům. V roce 1927 získal řádnou profesuru (prof.). Na Masarykově univerzitě byl také v letech 1932–1933 děkanem.[2] V dalších pracích se věnoval výzkumu ultrastruktury buněk a tkáňových bílkovin, který završil objevem feritinu v r. 1934. O svém objevu přednášel na kongresech v Moskvě, Leningradu a Zürichu.

Z Brna odešel v roce 1936 do Prahy, kde až do okupace a poté až do roku 1953 působil na Fyziologickém ústavu UK. Během války pracoval jako lékař ve Státním zdravotním ústavu. V této době se začal zabývat teorií vyšší nervové činnosti. Od roku 1952, kdy vznikla ČSAV byl akademikem a náměstkem ředitele, sám též až do r. 1973 řediteloval Laboratoři vyšší nervové činnosti (později Laboratoř grafických vyšetřovacích metod), která sídlila na Bulovce a která se v r. 1976 přeměnila na Ústav fyziologických regulací ČSAV. Kromě vědecké činnosti se věnoval i pedagogické práci. Napsal mnoho článků, knih a vědeckých studií.[3]

V roce 1974 mu zemřela manželka, později i dcera Jitka a sám těžce onemocněl. Potěšení nacházel v hudbě (miloval Janáčka) a výtvarném umění. Celý život aktivně sportoval a rád sledoval sportovní přenosy.[1] Do pozdního věku se věnoval vědecké práci. Zemřel ve věku 96 let.

Jeho práce se stala známá již v roce 1913, kdy se mu experimentálně podařil vývin axolotla z larválního stádia na dospělce, což bylo velmi podstatné pro vytvoření české endokrinologie. V roce 1924 jako první v Československu připravil inzulin v čistém stavu. V 30. letech vypracoval teorii o buněčné mřížce. V roce 1935 představil ferritin a o rok později ho izoloval v krystalickém stavu. V roce 1947 publikoval Teorii vzruchu, která se zabývala nervovou činností. V závěrečné fázi svého života se zabýval diagnostikou a největší úspěch získala diagnostická metoda srdce, tzv. spaciokardiografie.

Za své dílo získal v roce 1954 státní cenu, Řád práce, Řád republiky (1955), komandérský kříž Řádu Polonia Restituta, medaili J. E. Purkyně. V roce 1965 získal čestný doktorát UK.

• O přeměně neotenického axolotla, 1913
• Rozbití buňky, 2 části, 1933
• Praktická fysiologie, 1946
• Vzruchová theorie, 1947
• Malá tajemství života, 1960

• Vilém Laufberger v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století (Libri 1998, ISBN 80-85983-65-6)

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vilém Laufberger
• Obrázky k tématu Vilém Laufberger na Obalkyknih.cz
• Akademik Vilém Laufberger na Osel.cz