Viktimizace
Viktimizace je proces poškozování a způsobování újmy jedinci, který se stal obětí trestné činnosti.[1] Pojem „viktimizace“ užívá především viktimologie, forenzní psychologie, kriminologie a trestní právo.
Viktimologie, coby nauka o obětech a jejich viktimizaci rozlišuje tři typy viktimizace: primární, sekundární a terciární. Současně typizuje psychický dopad zločinu na oběť a prožívání újmy obětí.
Fáze viktimizace
Proces viktimizace začíná útokem na oběť, nicméně spolu s útokem nekončí a má svoji dynamiku, která přesahuje samotné důsledky spáchané trestné činnosti. Viktimizace má dvě základní fáze: primární a sekundární. V současnosti[kdy?] je někdy doplňována o fázi terciární.
Primární viktimizace
Primární viktimizací se rozumí újma způsobená bezprostředně coby důsledek spáchané trestné činnosti. Rozlišujeme tři druhy újmy, která je projevem primární viktimizace:
- újmu fyzickou – především zranění až usmrcení oběti;
- újmu finanční – ztráta na majetku či financích, především poškození či úplná ztráta;
- újmu emocionální – emocionální a psychický dopad trestné činnosti na oběť, především pocity úzkosti, nespavost, fobie a další.
Sekundární viktimizace
Sekundární viktimizací se rozumí proces, který nastává po spáchání trestné činnosti a k němuž dochází v při vyšetřování (často opakovaném), řízení před soudem (často opakovaném), a na základě reakce okolí oběti na předešlé děje. Sekundární viktimizace může mít pro oběť vážnější důsledky než viktimizace primární. Jejími typickými projevy jsou:
- pocit nespravedlnosti;
- pocit nedůstojnosti;
- pocit izolace.
Terciární viktimizace
Někdy bývá zmiňována[kým?] též viktimizace terciární daná dlouhodobým dopadem újmy, která dříve postihla oběť. Projevem může být změna stylu života oběti, stěhování oběti, případně psychické procesy dané tím, že se oběť snaží vyrovnat s prožitými traumaty.
Odkazy
Reference
- ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 3. vyd. Plzeň: Vyd. a nakl. Aleš Čeněk, 2013. 445 s. ISBN 978-80-7380-461-9. S. 102.