Venus Express

Tříose stabilizovaná sonda se základním tělesem tvaru kvádru o rozměrech 1,5 × 1,8 × 1,4 m byla vybavena dvěma křídly fotovoltaických článků o celkové ploše 5,7 m², dodávajících v maximální vzdálenosti od Slunce (u Země) minimálně 800 W elektrické energie, u Venuše až 1100 W a dobíjejících tři lithiumsulfonylové akumulátorové baterie s kapacitou 3 × 22,5 Ah. Na palubě sondy byly umístěny následující experimenty (celková hmotnost 93 kg):

• Fourierův spektrometr PFS (Planetary Fourier Spectrometer) pro studium chemického složení atmosféry, její teploty ve výškách 0 až 10 km a 55 až 100 km a lokálních variací teploty povrchu planety (Itálie);
• analyzátor plazmatu ASPERA (Analyser of Space Plasma and Energetic Atoms) v okolí planety (Švédsko);
• tříosý magnetometr MAG (Magnetometer) pro studium změn magnetického pole slunečního větru v oblasti jeho interakce s planetární atmosférou (Rakousko);
• spektrometr Spica-V/SOIR pro studium chemického složení atmosféry planety (Francie, Belgie, Rusko);
• mapující spektrometr pro ultrafialovou, viditelnou a blízkou infračervenou oblast VIRTS (Ultraviolet/Visible/Near Infrared Topographic Spectrometer) pro studium chemického složení atmosféry ve výškách pod 40 km a ke zjišťování pohybu mraků (Itálie, Francie);
• širokoúhlá multispektrální kamera VMC (Venus Mapping Camera) pro pořizování snímků v ultrafialové, viditelné a blízké infračervené oblasti spektra (Německo).

Část těchto vědeckých přístrojů byla již dříve postavena jako záložní exempláře pro sondy Rosetta a Mars Express.

Kromě toho bylo využíváno sledování signálu nosné frekvence palubních vysílačů k následujícím vědeckým pozorováním v rámci experimentu VeRa (Venus Radio Science); Německo):

• upřesnění parametrů gravitačního pole Venuše;
• při rádiových zákrytech bude stanovován teplotní a tlakový profil atmosféry;
• při rádiových zákrytech budou měřeny charakteristiky ionosféry;
• simultánního pozorování přímých a odražených signálů od povrchu planety (bistatický radar) bude využíváno k zjišťování nerovností terénu;
• při konjunkci se Sluncem k zjišťování vlastností sluneční koróny.

Vysílače sondy pracují v pásmu X (8,4 GHz) a S (2,3 GHz), povelový přijímač pracuje v pásmu S (2,1 GHz). Pro spojení s pozemními stanicemi v blízkosti Země sloužily dvě všesměrové tyčové antény, ve větších vzdálenostech dvě pevné parabolické antény o průměru 1,3 m resp. 0,3 m. Naměřená data byla zaznamenávána do velkokapacitní polovodičové paměti palubního počítače s kapacitou 12 Gbit (1.5GB). Orientace sondy byla zjišťována hvězdnými čidly, laserovými měřicími gyroskopy a hrubými čidly Slunce. Jako výkonné prvky stabilizace a orientace sloužily silové setrvačníky a osm trysek na dvousložkové kapalné pohonné látky (KPL) o tahu 8 × 10 N, které měly společné zásoby KPL ve dvou nádržích o celkové kapacitě 570 kg s hlavním motorem o tahu 400 N. Ten sloužil k navedení na oběžnou dráhu kolem Venuše. Malé trysky sloužily také k drobným korekcím dráhy. Pohonné látky byly do motorů dopravovány přetlakem hélia.

Řízení sondy zajišťovalo středisko VMCC (Venus Express Mission Control Centre) umístěné v areálu Evropského střediska vesmírných operací v německém Darmstadtu. Spojení zajišťuje pozemní stanice Cebreros u Madridu (Španělsko) za podpory stanic ve Villafranca (Španělsko), Kourou (Francouzská Guyana) a New Norcia (Austrálie).

Předpokládaná aktivní životnost sondy byly dva roky, mise však byla prodloužena a sonda fungovala více než 9 let. Náklady na vývoj a stavbu sondy, na zajištění jejího přístrojového vybavení a na její vypuštění ruskou nosnou raketou činily přibližně 220 milionů euro.^[zdroj?]

Původ jména: První slovo názvu sondy je anglickou formou jména cílové planety; druhé slovo má zdůraznit rychlost, s jakou byla sonda zkonstruována a připravena ke startu (za pouhé dva roky).