Venuše a Adonis

Krásný a mladý Adonis je na lovu. Potkává se s bohyní lásky a krásy Venuší, která se ho až agresivně snaží svést. Stáhne ho z koně na zem a odmítá pustit, dokud ji nepolíbí. Přesvědčuje ho lichotkami, kritikou i odkazy na řád přírody. Adonis ji vytrvale odmítá a pokouší se uniknout.

Když jeho kůň zvětří klisnu a uteče za tím, čemu se Adonis brání, rozzuří ho to. Venuše neustává v přemlouvání a něžném boji. Adonidovo příkré vysvětlení, že na lásku se cítí příliš mlád, ji přivede do mdlob. To mladíka vyděsí tak, až zapomene na svůj odmítavý postoj a křísí ji polibky a dotyky.

Venuše se probouzí a je nadšena, že aspoň částečně uspěla. Nastává noc a bohyně zve Adonida k milování. Ten raději odchází za přáteli, se kterými se chystá druhý den lovit kance.

Venuše je nešťastná a má o něj strach, noc probdí a ráno se ho vydá hledat. Najde už jen jeho zkrvavené tělo. Bohyně pronese proroctví, že láska už nikdy nebude bez smutku. Z Adonidovy krve vyraší rudá květina, Venuše si ji utrhne a odjíždí domů truchlit.

Zde báseň oproti mýtu i Ovidiovu zpracování končí. Láska nebyla naplněna a hlavní mužská postava básně zůstává mrtvá.

Báseň je na titulní straně uvozena dvojverším z Ovidiových Amores. "Vilia miretur vulgus : mihi flavus Apollo Pocula Castalia plena ministret aqua." (Shakespeare, 2009) (Ať se dav jeví nad obyčejnými věcmi, pro mě nechť zlatovlasý Apollón připraví šálky plné vody z fontány Kastalie.)

Báseň má 199 strof po šesti verších (celkem 1194 veršů), které se rýmují dle schématu ababcc.

Báseň se vyznačuje silným erotickým nábojem, rafinovanou prací s jazykem, formální přesností, promyšlenou strukturou a výraznou vizualizací děje. Autor pracuje jak s konvenčními metaforami sexuální touhy a vášně (jako oheň, hlad, pára), tak s množstvím zvířecích a loveckých metafor. Pro Shakespeara typické zrcadlení děje lze najít ve zmínce o uprchlém Adonidově koni, a jako v zrcadle je i změněné – Adonidův kůň běží za klisnou a ona na jeho milostnou hru přistupuje.

V této narativní básni se objevují i motivy později využité v Shakespearově lyrické poezii, v sonetech (motiv sebelásky a motiv nesmrtelnosti prostřednictvím našich potomků). (Shakespeare, 2009)

V době, kdy báseň vyšla, byla poezie chápána jako nadřazená dramatu, určenému nižším vrstvám (Dunton-Downer, 2006), a proslavila Shakespeara více než divadelní hry, které do té doby napsal. Neopětovaná láska či milostná touha byla v renesanci velmi oblíbeným námětem. Shakespeare navíc tuto tematiku obrací – oproti obvyklému vzorci nechává jednostrannou vášní trpět ženu, navíc bohyni.

Krom erotického námětu stojí za úspěchem básně především její elegantní styl, opěvovaný například Francisem Meresem v pojednání Palladis Tamia z roku 1598.

„Kdyby Múzy mluvily anglicky, mluvily by Shakespearovými krásně plynoucími větami.“ (Wells, 2004)

• 2010/2011 komorní opera v Boston Metro Opera, Shakespearovy verše opatřené hudbou amerického skladatele Zacharyho Wadswortha,
• 2008/2009 muzikálová adaptace v Malthouse Theatre v Melbourne a v Sydney Theatre Company,
• 2006 adaptace básně doprovázená písněmi a tancem v Zombie Joe's Underground Theatre Group v North Hollywood (Kalifornie),
• 2004 loutková inscenace Royal Shakespeare Company, režie Gregory Doran,
• nahrávky recitace,
• využití úryvků do písňových textů.

• DUNTON-DOWNER, Leslie a Alan RIDING. Shakespeare a jeho svět. Vyd. 1. V Praze: Ikar, 2006, 480 s. ISBN 80-249-0738-0.
• NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 228 s. Mytologie. ISBN 80-7277-125-6.
• SHAKESPEARE, William. Básně. V tomto souboru 1. vyd. Překlad Martin Hilský. Praha: Evropský literární klub, 2009, 148 s. Souborné dílo Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského. ISBN 978-80-242-2611-8.
• WELLS, Stanley W. Věčný Shakespeare. 1. vyd. v českém jazyce. Překlad Milena Nyklová-Veselá. Praha: BB art, 2004, 423 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 80-7341-405-8.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Venuše a Adonis na Wikimedia Commons