Velký skok vpřed

Primitivní vysoké pece na výrobu oceli v Číně během Velkého skoku.

V roce 1958, kdy byl Velký skok vpřed zahájen, bylo obyvatelstvo Číny rozděleno do desetitisíců lidových komun, základních ekonomických a správních jednotek, které měly být soběstačné a odpovědné za své výsledky. Zároveň se tím zrušily či narušily tradiční vazby a ekonomické vztahy v zemi; Maovým dlouhodobým cílem bylo zlikvidovat rodinu, peníze a soukromé vlastnictví. Dalším Maovým cílem, přijatým jako poučení z maďarského povstání 1956, bylo fyzicky zlikvidovat potenciální odpůrce režimu.

Vedle rychlého narušení společenských vazeb přinesl Velký skok i změnu průmyslové politiky. Z nařízení čínské vlády například každá komuna musela vybudovat vlastní malé vysoké pece, a zvýšit tím produkci oceli. Přitom však nebyl zabezpečen přísun železné rudy ani paliva, takže obyvatelé byli nuceni tavit své nářadí a oheň v pecích živit dřevěným vybavením svých obydlí, dřevem z posvátných hájů kolem konfuciánských chrámů, ba pálit i celé domy. Když nářadí došlo, bylo obyvatelstvo lidovými komisaři nuceno jít do hor hledat „železnou rudu“, a to i v případě, že v daném pohoří se železná ruda nikdy nevyskytovala a nikdo z obyvatel nevěděl, jak taková železná ruda vypadá. Zoufalí lidé pak do vysokých pecí házeli veškeré kameny, které alespoň trochu připomínaly kov. Výsledkem byla zpravidla „podivná spečenina“.[1]

Přestože již počátkem roku 1959 bylo konstatováno, že kov tavený nekvalifikovanými rolníky v pecích z pálené hlíny zdaleka nedosahuje potřebné kvality, politika nebyla změněna a nedostatek nástrojů a pracovních sil v zemědělství znamenal drastický pokles zemědělské výroby. Navíc obyvatelstvo bylo přinuceno stravovat se v „kolektivních jídelnách“ a bylo zakázáno připravovat si jídlo doma. Populisticky vysoké jídelní příděly způsobily brzké vyčerpání krizových zásob a fakt, že jídlo bylo zadarmo, zapříčinilo obrovské plýtvání. Společně s nepříznivou úrodou a rozkolem se Sovětským Svazem v roce 1960, který tak zastavil hospodářskou pomoc Číně, vše vyústilo v obrovský hladomor, tzv. „Tři hořké roky“ 1959–1961. V některých oblastech hladem a nemocemi vymřelo až 40 % obyvatelstva. Hlad dosáhl takových rozměrů, že docházelo ke kanibalismu a někteří se stravovali kaolinem, který má příjemně nasládlou chuť a svým objemem utišil touhu žaludku po potravě; jelikož však jde o nestravitelnou horninu, lidé následně umírali na koliku.

Ústřední výbor čínské komunistické strany kampaň zastavil na svém plenárním zasedání v lednu 1961. Důsledkem bylo i několik let trvající oslabení Maovy pozice ve vedení strany a přijetí prvků sovětského modelu organizace státu. Napětí mezi Mao Ce-tungem a jeho kritiky ve straně bylo o několik let později, v roce 1966, také motivem vzniku další velké Maovy kampaně – Kulturní revoluce.

Odhady počtu obětí Velkého skoku se v jednotlivých pramenech značně liší. Odhad Judith Banisterové, založený na demografickém modelování, zní 30 milionů mrtvých,[2] jiné odhady se nejčastěji pohybují v pásmu 20-40 miliónů, tedy v každém případě více, než kolik bylo obětí první světové války.[2] Přitom šlo zřejmě mnohem častěji o oběti hladu, nemocí a zimy než o oběti poprav a jiného násilí. Hladomor vyvolaný Velkým skokem vpřed je mezi ostatními lidmi vyvolanými hladomory 20. století poměrně neobvyklý tím, že nešlo o průvodní jev války, občanské války či jednoznačného státního teroru, jakkoli ani ten v rámci kampaně nechyběl,[3] ale spíše o nechtěný následek špatně připravené a bezohledně vynucované modernizační politiky. Zároveň je Velký skok exemplárním dokladem mimořádné stability východoasijských komunistických diktatur: jedinou politickou reakcí na katastrofální neúspěch programu byly dílčí mocenské přesuny v ústředním výboru Komunistické strany Číny.

Hospodářským výsledkem Velkého skoku byl především rychlý ekonomický propad. V roce 1961 se čínské HDP snížilo o rekordních 27 %[4] a trvalo několik dalších let po zastavení kampaně, než se podařilo dosáhnout úrovně roku 1958. Spolu s dalšími excesy maoistické politiky tak Velký skok přispěl k tomu, že Čína až do 80. let 20. století nedokázala ve světové politice a ekonomice zaujmout místo odpovídající její velikosti a kulturnímu bohatství.

Velký skok vpřed dodnes patří v pevninské Číně mezi tabuizovaná témata a oficiálně se o něm hovoří jen jako o jako o „Třech letech přírodních katastrof“ nebo „Třech letech potíží“.^[zdroj?]